Golf > Tomáš a Vašek Pačesovi

Pačesovi se syny Tomášem a Vaškem

Tomáš a Vašek Pačesovi

Tomáš Pačes: Písnička

Kluci Pačesovi znám z golfu v Mariánských Lázních, kam jezdili s rodiči hrát golf. Chatu měli v Ušovicích, kam jezdí už jen Tomáš, který si na večer jde zahrát deset jamek, protože se devátá jamka změnila na desátou jamku a je blízko klubovny a parkoviště. Tomáš Pačes pracoval na Malostranským náměstí v Smiřickým paláci jako hydrolok, kde také pracovala moje matka Vladimira Hradecká ( Dadula ).

Projev Václava Pačese na shromáždění Spolek Milion chvilek pro demokracii 21. 03. 2026

Pačes: Svobody jsou nahlodávány

„Sám jsem zažil nejlepší léta a většinu života v době takzvaného komunismu. Tam také zákony neříkaly nic o tom, že vědečtí pracovníci se nemohou stýkat se zahraničními hosty,“ začal svůj projev biochemik Václav Pačes. Přesto se reálně nemohl stýkat s kolegy z ciziny.

Také Pačes mluvil o chystaném zákonu na registraci neziskových organizací. „Teď se mi zdá, že věci, které jsme si vydobyli jako demokracii a svobodu, že začínají být pomalu nahlodávány,“ dodal Pačes. Motoristy a SPD označil za dezolátní straničky.

Fotky Tomáše Hradeckého Večer Českého Golfu

Náhodné setkání na golfu v Mariánských Lázních u jamky 2 s Tomášem Pačesem v roce 2018

Náhodné setkání na golfu v Mariánských Lázních den před 110 LET OTEVŘENÍ HŘIŠTĚ v Mariánských Lázní v roce 2015

Pačesovi s Hankou Jirasek

Kluci Pačéšovími a jejich golfoví kamarádi

matka kluků Pačesů u prameni mariánské Lázně a poohled ze kterého jsem tu fotku vyříznul

Marie Jirásková Hejtmánková sedtra Láďi Bartuňka a Tomáš Mik Pačes

**Prof. RNDr., DrSc Tomáš Pačes (* 1937)**

Jasně jsem se přiklonil k Americe

narozen 9. srpna 1937 v Praze

1947 – vstup do 5. přístavu vodních skautů Jaroslava Nováka-Braťky

1961 – založení recesistické softballové organizace ISBA

1961 – promoce na Geograficko-geologické fakultě UK (dnešní Přírodovědná)

1962 – premiéra divadelního pásma Nádraží Twist nad Vltavou, kterou napsal s Miloslavem Šimkem

1967-1968 – studium na univerzitě Stanford

1970-1972 – působení na univerzitě v New Yorku

Tomáš Pačes je významný český hydrogeolog. Kromě vědeckého přínosu stál i u založení českého softballu spolu s dalšími členy 5. přístavu vodních skautů pod vedením Jaroslava Nováka-Braťky. Tomáš Pačes byl aktivní i v kultuře a mimo jiné napsal s Miloslavem Šimkem v 60. letech úspěšné divadelní pásmo. Aniž by byl členem komunistické strany, během 60. let i normalizace strávil několik let pracovně v cizině díky speciálnímu postavení geologického ústavu.

Na ulici se třpytila skla

Narodil se 9. srpna 1937 v Praze. Tomášův otec byl lékař a působil jako primář urologie v nemocnici na Bulovce. Maminka pocházela z velmi intelektuální rodiny, před mateřskou pracovala u svého manžela a později jako tlumočnice z bulharštiny. Tomáš prožíval část dětství za druhé světové války, kdy se mu také narodil o pět let mladší bratr Václav.

Z války si Tomáš nepamatuje nic významného až do února 1945. „Nepamatuju si žádnou hrůzu kromě náletu v roce 1945.“ Otec tehdy pracoval na Karlově náměstí, které bylo bombardováním hodně zasaženo, ale otci se naštěstí nic nestalo. Ke konci války onemocněl Tomáš zánětem středního ucha a vzpomíná si, jak ho tatínek nesl na zádech do nemocnice na Karlově. „Vzpomínám si, jak se všude na ulici třpytila skla z oken.“

Během Pražského povstání se Tomáš s rodinou a sousedy schovával ve sklepě. Seděli tam s nimi i mladí kluci z domu. „Přišli tam nějací muži a žádali je, aby okamžitě nastoupili a bránili Prahu.“ Během osvobození přivedl otec na oběd dva americké vojáky, jedny z mála, kteří se dostali až do Prahy. Hlavní město osvobodila Rudá armáda a Tomáš si vzpomíná, že se hodně mluvilo o příjezdu tzv. vlasovců.

Gollová s námi jela do Prahy

Pačesovi žili bohatým společenským životem. Přátelili se s hercem Janem Werichem a jeho rodinou. Po babičce měli domek v Mariánských Lázních a tam za nimi jezdili nejen Werichovi, ale například i Miroslav Horníček s rodinou a další. „Tím, že byl tatínek urolog, tak ti pánové občas potřebovali jeho služby.“

Od Jana Wericha dostávali vstupenky na premiéry jeho her v divadle ABC a Tomáš s tatínkem se dokonce zúčastnili natáčení filmových pohádek Císařův pekař a pekařův císař. „Vzpomínám si, že když jsme šli pryč, tak vyšla Nataša Gollová a tatínek se ptal, jestli nepotřebuje někam svézt, tak s námi jela dolů z Barrandova do Prahy.“

Těžce to nesli

Euforii po konci války rychle vystřídala další katastrofa, když v únoru 1948 převzala moc v zemi komunistická strana. „Pamatuju si, jak naši s napětím sledovali volby. Ten převrat pak nesli velmi těžce.“ Tomášův otec byl propuštěn z pozice primáře na Bulovce a práci si našel v diakonii. Komunistům vadili příslušníci inteligence a snažili se je posílat do dělnických profesí. „Pamatuji si, jak napjatě naši sledovali v rozhlase procesy se Slánským, a hlavně s Miladou Horákovou. To musel mít táta strach, protože on byl taky národní socialista.“

Tomáš za rodinný původ trpěl ve škole, kde mu učitelka dávala horší známky, o čemž se ale dozvěděl až nedávno. „Jeden můj spolužák mi před pár lety ukázal svůj deník a tam měl napsáno, jak třída nesouhlasila s tím, že mně učitelka češtiny dává systematicky špatné známky.“ Po základní škole chtěl Tomáš nastoupit na gymnázium, ale to z kádrových důvodů nesměl. Místo toho měl nastoupit na práci do dolů.

Tomášův otec měl pacienta, který pracoval jako šofér jednoho z komunistických funkcionářů. Ten se za Tomáše přimluvil, a nakonec tak mohl nastoupit na geologickou průmyslovku, aby se stal důlním kolektorem vzorků. „Tak jsem se z té dráhy gymnázia a pravděpodobně medicíny dostal na tu dráhu geologie, což dnes považuji za velké štěstí, že se to takhle stalo.“

Zrušili nás dřív než Junák

Už v roce 1947 vstoupil Tomáš do 5. přístavu vodních skautů, který vedl Jaroslav Novák-Braťka. „To opravdu ovlivnilo celý můj život.“ Bohužel svobodného skautování si Tomáš užil pouhý jeden rok. „Protože byl Braťka tak známý, tak náš oddíl byl zrušen ještě dřív než samotný Junák.“ Oddílu byla zabavena klubovna i lodě a členové byli převedeni do jiného oddílu, který však za rok zakázali také.

Po nějaké době za Tomášem přišel kamarád z oddílu s tím, že se původní Pětka stala jachetním oddílem. „Tam jsem přišel, Braťka mě takhle poplácal a řekl: ,Tak tě přijímám,‘ a to byl můj jediný skautský slib.“ Braťka držel stále stejnou výchovu chlapců jako před rokem 1948, ale oželel skautské symboly a znaky. „Pro mě je důležité, že to člověka nejdřív naučí poslouchat rozumné autority a pak vést ostatní. Proto je tolik úspěšných lidí skauty, naučili se tam vést lidi.“

Tomáš pochází z věřící rodiny a od dětství pro něj byla víra podstatná. „Já jsem to náboženství miloval, mně se to líbilo, chodil jsem každou neděli do kostela.“ Paradoxně mu skauting nakonec zabraňoval chodit na nedělní bohoslužby. „Když jsem pak vstoupil do skautu, tak jsem měl trochu trauma, že jsem chtěl chodit v neděli do kostela, ale chtěl jsem s ostatními jezdit na výlety.“

Byl to jasný příklon k Americe

Braťka přivedl do oddílu hru zvanou Pasák, která vycházela ze softballu. Mezi kluky se stala velmi oblíbenou a časem se jim podařilo sehnat pravidla skutečného softballu. „Nebyli ani pálky, ani rukavice, ani balóny. Pálky jsme si nechali vysoustruhovat.“ V roce 1961 Tomáš s kamarády založili organizaci ISBA, tedy International Softball and Baseball Association. „My jsme to pak začali dělat recesně vážně. Ta zkratka je moje, protože já jsem pak začal vydávat bulletin ISBA.“

Založením ISBA se skauti nesnažili o žádný odboj proti komunismu, ale spíš o to, vyjádřit sympatie k Americe a ironicky zaštítit vlastní softballové snažení. Netušili tenkrát, že ISBA bude úspěšně fungovat až do současnosti. „Byl to jasný příklon k Americe v době komunistického systému. Zbožňovali jsme fotky amerických baseballistů.“

Opustil jsem divadelní kariéru

Na geologické průmyslovce, která byla pro Tomáše původně jen náhradou za zakázané gymnázium, byl nakonec velmi spokojený a geologie ho nadchla. „Pro RVHP se museli všude vyhledávat suroviny, hlavně uran.“ Po absolvování střední školy získal místo v podniku stavební geologie, odkud ho poslali na studium vysoké školy.

Tímto způsobem se Tomáš dostal i se špatným kádrovým profilem v roce 1956 na fakultu Geologicko-geografickou Univerzity Karlovy. Už během studia si musel splnit vojenskou přípravu a cvičení, a nakonec byl na půl roku poslán jako četař do Prachatic. Na vojně se spolužákem založili divadelní kroužek, kde hrál Tomáš na kytaru. „Postupovali jsme dál a dál v těch vojenských soutěžích, až jsme se dostali do celostátní soutěže do Bratislavy.“

V Bratislavě na vojenské soutěži potkal Tomáš i Miloslava Šimka s jeho skupinou. V tu dobu musel odejít na vojnu Šimkův spolupracovník Jiří Grossmann a on sháněl někoho na záskok. Oslovil právě Tomáše a spolu napsali divadelní pásmo Nádraží Twist nad Vltavou, které mělo premiéru v roce 1962 a slavilo velký úspěch. „Pak jsem musel studovat a opustil jsem tuhle svoji divadelní kariéru.“

Poslal mi americkou pálku a skutečný balón

V roce 1961 Tomáš dostudoval vysokou školu a nastoupil do Ústředního ústavu geologického, a to zrovna v době, kdy se podmínky v režimu začaly pomalu uvolňovat. „S kolegy jsme si začali povídat, že bychom rádi odjeli na Západ studovat.“ Pro Tomáše byl přelomový kongres o rudách, který se v 60. letech v Československu odehrál a kam dorazil americký profesor Donald White.

White se zabýval termálními vodami a Tomáš ho provedl po pramenech v Karlovarském kraji. Po konci kongresu si dopisovali a mimo jiné Donald White podpořil základy českého softballu. „Donald White mi poslal první americkou pálku a první skutečný balón.“ Tomáš pana profesora požádal, zda by mu nemohl v Americe zajistit stipendium a ten mu ho skutečně zařídil na Stanford University v Kalifornii.

Úplně mě to vyvedlo z míry

Na geologickém ústavu bylo poměrně liberální prostředí a pro zaměstnance nebylo nemožné vyjet do zahraničí. „Protože předseda českého geologického ústavu byl členem Ústředního výboru KSČ a taky rád cestoval a on uděloval ta povolení.“ Díky tomu mohl Tomáš skutečně v roce 1967 odletět na rok do Stanfordu.

V tu dobu už byl Tomáš ženatý a měl malou dceru. Do Ameriky musel odjet bez rodiny a vzpomíná si na první okamžiky, kdy se setkal s manželčinou sestřenicí. „Vzala mě do samoobsluhy, ani to nebyl supermarket, a mě z té pestrosti toho jídla rozbolela hlava a chtělo se mi zvracet. Mě to úplně vyvedlo z míry.“

Na Stanfordu strávil Tomáš rok a půl náročným studiem, ale sledoval i vrcholné období hnutí hippie. „Byl jsem na koncertech nějakých skupin. Byli to psychedelické concert hally, kde nebyly židle, ale sedělo se na podlaze a promítaly se obrazy na všechny ty obrovské stěny.“ Zásadní bylo pro Tomáše setkání s profesorem Haraldem Helgesonem, který byl typickým hipíkem, ale zároveň naprostým géniem ve svém oboru.

Tekly nám slzy, když jsme se loučili

V srpnu 1968 se Tomáš vracel do Prahy v nadějném očekávání demokratických změn v Československu. „Vracel jsem se do nadějného času, kdy skončí komunismus a bude svoboda.“ Hned v srpnu 1968 probíhal v Praze mezinárodní geologický kongres, kam přijelo okolo čtyř tisíc vědců z celého světa. Tomáš se podílel na organizaci jedné z exkurzí.

Po exkurzi udělal doma 20. srpna večírek pro kolegy z Ameriky. „Odjeli a šli jsme spát. Slyšeli jsme nějaký rachot a ráno jsme vzali auto a jeli jsme z Pankráce na techniku. Najednou vidíme hrozné fronty u obchodu, a když jsme přejížděli most, tak proti nám jedou tanky.“

Když Tomáš dojel do Dejvic, kde se kongres odehrával, zjistil, že byl kvůli okupaci předčasně ukončen a všichni odjíždějí rychle domů. „Spousta z nich udělala fotografie a ty pak od těch geologů vyšly po celém světě.“ Tomáš pak jel na nádraží loučit se s americkými přáteli. „Musím říct, že nám tekly slzy, když jsme se loučili, protože jsme mysleli, že se vidíme naposledy.“

Ani jsem nemusel lhát

Po okupaci se Tomáš vrátil ke své práci v ústavu, kterého se naštěstí nastupující normalizace příliš nedotkla. K jeho překvapení se mu podařilo v září 1970 zařídit díky skvělým referencím ze Stanfordu stipendium na univerzitu v New Yorku. „Za dva měsíce mi tam pustili celou rodinu i se třemi dětmi. Já dodneška nevím, kdo tohle povolil.“

V New Yorku strávil Tomáš s rodinou nakonec dva roky. V roce 1972 se vrátili zpět do Československa. „Nabídli mi stálé místo a všichni si ťukali na hlavu, že se vracíme.“ Tomáš se vrátil ke své práci a celkem bez problémů se jí věnoval, aniž by musel vstoupit do strany. „Já měl štěstí, že když byly prověrky a museli ostatní schvalovat vstup, tak jsem byl v zahraničí, takže jsem ani nemusel lhát.“

Vysokoškolské prostředí je všude podobné

V roce 1974 uspořádal Tomáš v Praze velkou konferenci, kam přijeli Rusové i jeho kolegové z Ameriky, mimo jiné profesor Harald Helgeson. „Když jsme jeli na exkurzi, tak já jsem udělal zasedací pořádek a dal jsem vždycky vedle sebe Rusa a Američana a ti Rusové, když nebyli v té skupině, kde s nimi byl nějaký očko, tak se rozpovídali.“ Konference se velmi vydařila a od té doby se pořádá každé tři roky vždy v jiné zemi. „Díky této konferenci jsem procestoval celý svět. Bylo to úžasné.“

Na geologickém ústavu byly tak speciální podmínky, že Tomáš mohl cestovat v období 70. a 80. let poměrně volně. „Paní, co to pro mě zařizovala, říkala, že už ji otravuje pro mě furt zařizovat výjezdní doložky, a vyjednala mi stálou.“ V roce 1976 tak strávil například čtyři měsíce v Japonsku. „Jakmile jste ve vysokoškolském prostředí, tak je to všude dost podobné, ať už jste v Americe, Japonsku, nebo u nás.“

V 80. letech pak strávil půl roku ve Strasbourgu nebo několik měsíců ve Švédsku, kde získal dokonce čestný doktorát. „Říkali mi, že v geologii není Nobelova cena a že tohle je místo ní.“ Už od 60. let jezdil Tomáš i do Sovětského svazu a v 80. letech do Číny. Jediná komplikace, která Tomáše v ústavu potkala, byl akademický postup. Velký doktorát si mohl udělat až po sametové revoluci. „Jen když jsem si udělal velký doktorát, tak mi předseda místní KSČ řekl, že mi to dát nemůžou, dokud to neobhájí nějaký komouš.“

Hoši, dneska to praskne

V roce 1989 Tomáš podepsal několik peticí za propuštění Václava Havla nebo na podporu demonstrantů. „Když vyšla informace, že svaz mládeže uspořádá demonstraci na Albertově, tak jsem volal kamarádům a říkal jsem jim:, Hoši, dneska to praskne.‘ My jsme sídlili v tom rohovém baráku na Albertově.“ Demonstrace se Tomáš s kolegy zúčastnil, ale průvod opustil už na nábřeží, takže se nedostal do střetu s policií na Národní třídě.

Následující dny a změny v republice vnímal Tomáš s nadšením. „Stál jsem pod balkónem, když mluvil Havel. Byla to neuvěřitelná euforie.“ Vývoj republiky od té doby hodnotí pozitivně, i když v poslední době má obavy o stav demokracie. „Dokud byl Havel prezidentem, tak jsem cítil euforii. Trochu skončila, když jsem byl na jeho pohřbu.“

Je to opravdu závažný problém

Tomáš se celý život věnoval životnímu prostředí a hodně tématu okyselování lesů. „U nás se po revoluci zlepšilo životní prostředí, takže jsme v tom tématu přestali být tak atraktivní.“ S obavami sleduje vývoj klimatické změny. „Lidi říkají, že se nás to netýká. Já myslím, že je to opravdu velmi závažný problém.“

Tomáš Pačes dodnes pracuje a v současnosti se zabývá hlubinnou vodou. Před pár měsíci ho srazilo auto a dlouho se potýkal se zdravotními problémy. „Měsíc po tom, co jsem málem unikl smrti, mi zemřela žena. Poslední dobou jsem se zabýval spíš zdravotními a pak psychickými problémy.“ Oporou jsou mu tři dcery a přátelé ze skautského oddílu, se kterými se pravidelně stýká. „To je pro mě velkou posilou, že se můžeme vídat.“

Václav Pačes

Předseda Učené společnosti ČR a předseda České společnosti pro biochemii a mo lekulární biologii prof. RNDr. Václav Pa čes, DrSc., se 2. února 2012 dožívá dalšího jubilea – 70 let. Narodil se za okupace v r. 1942 v Praze v rodině lékaře, později našeho předního urologa. Vztah ke vzdělání, práci a kultuře mu vštípila rodina. Její mravní a politická orientace byla dána předchozím vývojem, kupř. faktem, že dědeček z matčiny strany se znal s T. G. Masarykem, zapojil se do protirakouského odboje a musel odejít z Prahy. Žil v Sofii jako balkánský zpravodaj tiskových agentur, v r. 1918 se vrátil a spoluzakládal Českou tiskovou kancelář, kde se pak stal ředitelem. Otec – MUDr. Václav Pačes – si po únoru 1948 dovolil kritizovat činnost tzv. akčního výboru na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Musel z fakulty odejít, pracoval pak jako obvodní lékař a teprve v 60. letech se vrátil na odpovída jící místo a stal se primářem Urologického oddělení nemocnice na Bulovce. Z dob mého studia medicíny si pamatuji jeho jméno jako autora velké učebnice snázvem Urologie. Kromě rodiny ovlivnila mladého Václava skautská organizace, která sice jako taková byla tehdy zakázaná, ale přežívala pod hlavičkami jiných organizací. Ve Václavově případu to byl někdejší 5. oddíl vodních skautů, který se stal dorostovým oddílem Slavoje Vyšehrad vČeském yacht klubu. Oddíl vedl Jaroslav Novák (Braťka), bývalý šéfredaktor Junáka, který podle Václavových vlastních slov ho v životě nejvíce ovlivnil. Vedle toho vzpomíná na paní Paulu Stuchlíkovou, u níž se soukromě učil jazyky. Byla sestrou velvyslance Vojtěcha Masného, diplomata naší první republiky, který musel v r. 1938 v Mnichově převzít známou „dohodu“. Byla také tetou spisovatele Vladimíra Neffa a je o ní zmínka v posledním díle jeho slavné pentalogie. Učila Václava postupně angličtinu, němčinu, francouzštinu a španělštinu, ale nejvíce prý mu dala do života svým vlastním příkladem jak žít, jaké hodnoty vyznávat a jak se chovat. Václav Pačes junior měl díky otcovu „prohřešku“ problémy již s přijetím na střední školu, nicméně v r. 1959 odmaturoval. S ohledem na rodinnou tradici se hlásil na lékařskou fakultu, kde úspěšně složil přijímací zkoušky a už byl na seznamu přijatých mezi nejlepšími. Seznam ještě zkontroloval tehdejší děkan a prohlásil, že Pačes medicínu studovat nebude. Asi byl před 11 lety představitelem onoho „akčního výboru“. Václav Pačes junior tedy strávil po maturitě rok v tovární vý robě a lisoval hliníková madla k oknům železničních vagonů, což se mu prý do cela zamlouvalo, ale přece jen se raději přihlásil na Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, kterou ukončil v r. 1965, a poté nastoupil do Ústavu organické chemie Z archivu V. Pačese a biochemie tehdejší ČSAV, kde pracoval v laboratoři Jiřího Doskočila, jednoho ze zakladatelů molekulární biologie u nás. Jako vědecký aspirant měl tedy možnost být denně v kontaktu možná s nejlepším mozkem naší zakladatelské generace této biologické vědy. Ústav řízený vynikajícím odborníkem a organizátorem prof. Františkem Šormem představoval možná nejlepší výzkumnou instituci u nás, takže Václav Pačes se měl co naučit. Prvním jeho výzkumným tématem na tomto pracovišti byly účinky 5-azacyti dinu na buněčný metabolismus; šlo tedy o studium potenciálního antimetabolitu, což bylo velké a velmi úspěšné výzkumné téma celého Ústavu organické chemie a biochemie nejen té doby – jeho současným pokračováním jsou úspěchy skupiny prof. Antonína Holého v syntéze četných antimetabolitů, které se uplatnily jako antivirotika a jiné léky. Výsledky tehdy publikoval ve čtyřech sděleních v me zinárodních časopisech společně se školitelem J. Doskočilem a jak bylo zvykem i se jménem ředitele F. Šorma. V r. 1968 V. Pačes obhájil kandidátskou práci a stihl ještě na podzim vycestovat do USA a Ka nady, aby nasbíral zahraniční zkušenosti. Pracoval rok na University of Chicago a další rok na McMaster University v Ha miltonu vKanadě. Studoval rovněž metabo lismus nukleozidů, ale šlo o jiné deriváty a navíc v rostlinné tkáni, kde nukleozidové deriváty fungují jako cytokininy. Objevil enzymovou přeměnu N6-(delta2-izopentenyl)-adenozinu na adenozin. V této tematice zpočátku pokračoval i po svém návratu domů, ale díky reorganizaci při vzniku Ústavu molekulární genetiky ČSAV se stal pracovníkem tohoto nového ústavu a byl pověřen zavedením metodiky sekvenování DNA. To se svou skupinou splnil azdnešního pohledu bychom řekli, že měrou vrchovatou. Vdobě zavádění metody bylo třeba pečlivě vážit, jaký organismus má být studován. Volba padla na bakteriofág PZA, virus parazitující na bakterii Bacillus subtilis. Kompletní sekvence fá gové DNA ocelkovém počtu více než 19 ti síc nukleotidových párů byla dokončena r. 1986. Bylo to v době, kdy ukončených genomových projektů ani celosvětově ne bylo mnoho a tím se i naše molekulární biologie zařadila mezi země, které tento vědecký směr úspěšně rozvíjely. Studium DNA zůstalo hlavním tématem Pačesovy výzkumné práce a jeho skupina analyzovala celou řadu funkčních úseků DNA různých organismů, přičemž důraz byl kladen především na regulační role a evoluční význam. Za zmínku stojí různé promotory, enhancery, pseudogeny, retrovirové inzerty aj. Stále více se u něj prosazoval zájem o celkovou organizaci genomů. Není nadsázkou říci, že s osobou Václava Pačese je spojen rozvoj genomiky unás. Vletech 1990–91 hostoval ještě jednou vUSA, ato na Yale University v Connecticutu, později se stal jedním z prvních českých členů prestižní organizace EMBO (European Molecular Biology Organisa tion) a pořádal i její zasedání v Praze. Celý tento odborný vývoj se v současnosti tak trochu symbolicky vrací (chcete-li „spirálovitě stoupá“) opět k sekvenacím celých genomů, nikoli ale již malých genomů vi rových, ale relativně velkých genomů bakteriálních. Jde o fototropní purpurovou bezsirnou bakterii Rhodobacter capsulatus SB 1003, jejíž genom tvoří bakteriální chromozom o velikosti 3,7 milionu nu kleotidových párů a dále ještě jeden velký plazmid o délce 133 tisíc nukleotidových párů (publikováno v r. 2010). Genom obsahuje geny pro fotosyntézu, fixaci dusíku a pro využití xenobiotik (látek organismu cizích, které ale mohou podléhat metabolickým přeměnám). Sekvence je dostupná v databázi GenBank pod kódy CP001312 (chromozom) a CP001313 (plazmid). Druhým kompletně analyzovaným genomem z pos lední doby je bakterie Achromo bacter xylosoxidans A8 (publikováno v r. 2011). Jde o bakterii izolovanou ze zeminy kontaminované polychlorovanými bifenyly, která je schopna tyto struktury degradovat azískávat tak energii. Tento genom je představován bakteriálním chromozomem ove likosti 7 milionů nukleotidových párů advěma plazmidy o velikosti 98 tisíc a 248 tisíc nukleotidových párů (GenBank, CP002287– chromozom, CP002288 – plazmid pA81, CP002289 – plazmid pA82). Praktický význam takové bakterie, stejně jako té předchozí, není třeba vysvětlovat. Detailní znalost nástrojů, které tyto bakterie používají, stejně jako možnost jejich případného přenosu a dalšího využití, je zjevně důležitá pro likvidaci přírodního znečištění. Je třeba říci, že Pačesovu laboratoř vede již řadu let jeho žák a spolupracovník Čestmír Vlček. Václav se totiž věnoval i jiným aktivitám než jen laboratorní práci, ale do té „své“ laboratoře stále patří. Tím se do stáváme k jeho organizační a řídící práci. Václav Pačes nepochybně od počátku své práce pozitivně překvapoval svou schopností rychle a přesně plnit úkoly při

zabezpečování publikační a redakční práce, ale také při zajišťování mnohostranných úkolů při organizaci sjezdů, apod. Tak se stalo, že 25. 5. 1976 ho přivedl tehdejší předseda Československé společnosti biochemické prof. Jan Škoda do výboru a představil jako nového vedoucího a také výkonného redaktora Bulletinu ČSSB. Václav Pačes tuto funkci vykonával až do r. 1990, kdy byl zvolen předsedou ČSSB. To se později opakovalo mnohokrát anení náhodou, že ze všech kandidátů pravidelně dosahoval nejvyššího počtu hlasů. Je třeba připomenout, že patřil do úzké skupiny hlavních organizátorů úspěšného 14. mezinárodního biochemického kongresu v Praze v r. 1988 a byl prezidentem evropského biochemického kongresu ko naného rovněž v Praze r. 2009. Změněné společenské poměry po r. 1989 ho udělaly vhodným kandidátem pro řadu dalších řídících funkcí. Byl zvolen místopřed se dou Akademie věd ČR (1993–97), ředitelem Ústavu molekulární genetiky AV ČR (1999 –2005) a předsedou Akademie věd ČR pro období 2005–09. Na další funkční období již nekandidoval a odešel zpět do laboratoře. Za zmínku také stojí to, že Václav Pačes je znám jako úspěšný popularizátor vědy, což je výsadou jen málokoho. Blahopřání k narozeninám Vr. 2010 byl zvolen předsedou Učené společnosti České republiky, jejímž je také zakládajícím členem. Václav je jeden z mála skutečných vědců, kteří byli uvažováni jako kandidáti na státní funkce. Ke kandidatuře ale nakonec nedošlo. Všichni si pamatujeme, že Pačesovo jméno bylo zmiňováno při výběru kandidátů na funkci premiéra úřednické vlády ana funkci prezidenta republiky. Z mého osobního pohledu by působilo dobře, kdyby se v našem státě stal předseda nebo předsedkyně Akademie věd premiérem nebo prezidentem. Nejsme ovšem takový stát, aby se to skutečně stalo. O zákulisí celé záležitosti nevím nic, jenom si vzpomínám, že Václav byl ochoten o své kandidatuře uvažovat pouze za podmínek, že by se jeho nominace opírala o širší konsenzus a že by šlo o funkci nestranickou. Osobně jsem ale radši, že je stále předsedou naší České společnosti pro biochemii a molekulární biologii. V současnosti se podílí na projektu nového vý zkumného centra evropského významu, konkrétně je vědeckým koordinátorem projektu BIOCEV (Biotechnologické a biomedicínské centrum Akademie věd aUniverzity Karlovy ve Vestci). Základní myšlen kou je vybudovat centrum excelentního výzkumu jako součást evropského výzkumného prostoru a garantovat rozvoj moderních biotechnologií a biomedicíny ve prospěch vědeckého pokroku a společnosti. V této souvislosti bych citoval odpověď našeho jubilanta na otázku „Jaká jsou Vaše očekávání od nově vznikajících center jako BIOCEV, ELI, Ceitec a dalších?“ Václav Pačes odpověděl: „Víte, když jsou peníze, tak to nejsnazší je postavit nové budovy a vycpat je nákladnými přístroji. Daleko obtížnější je stanovit výzkumný program s vizí a vůbec nejtěžší je najít kvalitní lidi, kteří budou tento program formulovat a naplňovat. Když se to povede, stanou se centra důležitou součástí naší výzkumné infrastruktury. Měla by být navíc silně orientována na přenos vědeckých výsledků do praxe. To nám hodně chybí. Jsem optimista a věřím, že centra svou úlohu splní. Nejlépe vidím do projektu BIOCEV. Tam se nám podařilo dobrý program sestavit. Nesmíme však na něm ustrnout avlastně ho budeme muset neustále aktualizovat podle vývoje světové vědy.“ Soudím, že nelze už nic dodat a zbývá popřát nejen Václavu Pačesovi, ale celé české biologické vědě, ať v centrech nebo mimo ně, hodně práce a hodně úspěchů. Ad multos annos!