S rozjezdem klubu pomohli smíchovští průmyslníci v čele s Františkem Ringhofferem a Jaroslavem Jahnem. Společenský lesk klubu dodávali zakládající členové Edvard Beneš a Jan Masaryk, primátor Karel Baxa, generálové Zdenko Weinerek a Radola Gajda, bankéři Petschekové a Preissové a další. Jediným člověkem, který měl praktickou zkušenost s výstavbou a provozem golfového hřiště, byl František Ringhoffer, který hře propadl během svých obchodních cest do Anglie.

V parku svého sídla v Olešovicích na Benešovsku si před válkou postavil krátké hřiště a v Británii nechal vyškolit trenéra i sparring partnera pro celou rodinu. Ringhoffer se ujal faktického vedení spolku – a setrval v této roli 15 let. Byl autorem prvního návrhu hřiště i klubovny, zapojoval se do překladu Pravidel golfu, pětijazyčného Slovníčku golfových pojmů, sponzoroval vznikající nemajetné kluby, organizoval nejrůznější soutěže, financoval odměny, poháry a podobně. Klub vedl technokraticky – řídil jej na principu akciové společnosti, kde váha každého rozhodovacího hlasu odpovídala sumě vložených finančních prostředků.

František Ringhoffer stál nejen u zrodu Golfového svazu ČSR, ale zúčastnil se i ustavujícího shromáždění Evropské golfové asociace (EGA) v Lucembursku. Dlouhodobě se marně snažil o sblížení se staršími kluby v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Když se to koncem třicátých let konečně povedlo, přihlásily se oba k Německému golfovému svazu. Následující léta, spojená s přesídlením GCP do Klánovic, kde vzniklo nové hřiště s krásnou klubovnou, byla již labutí písní pražského golfu.

Leč zpět k motolskému hřišti. Hřiště vzniklo na starém vojenském cvičišti, jehož část armáda klubu pronajala. Rozkládalo se jihovýchodně od areálu dnešní Fakultní nemocnice Motol, zčásti pod nedávno vybudovanými objekty Dětské onkologie a Nemocnice Na Homolce. Jeho jihozápadní hranici tvořila obytná zástavba dnešní Kudrnovy ulice – až po křížení s ulicí U Hrušky; na jihovýchodě to byla přibližná trasa dnešní Brdlíkovy ulice.

Po výpovědi z Motola byla na místě klubovny v r. 1940 postavena sokolovna a plocha vlastního hřiště byla v 70. letech z valné části zastavěna sídlištěm Homolka. Spolehlivým vodítkem k přesnému polohopisu se stala fotografie z leteckého snímkování v roce 1938, objevená v archivu Vojenského kartografického ústavu v Dobrušce. Na ní je dobře patrný jak jeden z původních ústavů – v současnosti Infekční klinika, tak i areál hřbitova Kotlářka na východním okraji. Při opačné – západní – straně hřiště, ve vazbě na vilovou čtvrť, stávala klubovna, přenesená těsně před pořízením záběru do Klánovic. Při spodním okraji snímku je patrná nezměněná trasa Plzeňské ulice.

Od začátku 30. let se vedení klubu snažilo stabilizovat situaci hřiště buď uspořádáním vztahů s městem a vojskem, jejichž výsledkem by byl dlouhodobý pacht, anebo nalezením nové lokality. Obava, že město pozemky rozprodá na komerční výstavbu, byla stále reálnější. Postupně proto byly prověřovány možnosti výstavby na Závisti, v Suchdole, Chuchli, Jílovišti, Jevanech a na Chodově. Nakonec bylo rozhodnuto ve prospěch budoucího klánovického hřiště u Vidrholce.

Situace v Motole se dále komplikovala. Hřiště prošlo rekonstrukcí při zkrácení v souvislosti se stavbou nové silnice k budoucí Lupusové nemocnici, o čemž výroční zpráva v roce 1935 uvádí: „Kousek za kouskem nám amputují z našeho hřiště… Nejprve zkrácená osmička, pak hráli jsme na dvojce přes hlavy dělníků a hromady písku, štěrku a jiných materiálů při stavbě nové silnice. Letos jsme opět nuceni hřiště zkrátiti. Mírně a ještě ohleduplně, zato však nezadržitelně nás v Motole vytlačují ze dveří…“

Rok po ukončení poslední sezony v roce 1937, jsou na fotografii zřetelně vidět už pouze bunkry a několik greenů, které však můžeme spíše jen tušit. Nicméně je zřejmé, že terén nebyl nijak masivně upravován, nýbrž využíván ve své přirozené formě a že ani po více než 10 letech provozu nelze na hřišti zaznamenat žádnou vzrostlou zeleň. Souviselo to i s přísnými limity, jimiž využití pozemků omezovalo zemské vojenské velitelství. V tehdejší smlouvě se totiž lze například dočíst, že „Golf- -Club smí uvedené pozemky používati pouze v době, kdy voj. oddíly na cvičišti necvičí, tj. v hodinách odpoledních; po celý den jen v neděli a ve svátek.“

Za války byla hra omezena – a po atentátu na R. Heydricha zcela zakázána. Po krátké poválečné euforii se začaly projevovat třídní rozmíšky mezi starými konzervativními členy na jedné a nastupující levicově orientovanou mládeží na druhé straně. Ty vyvrcholily nepřátelským převzetím GCP novým účelově založeným Českým golfovým klubem. Konec nastal krátce po „Vítězném únoru“ převedením golfu pod jednotnou tělovýchovnou organizaci Sokol. Ani ta však golfu z ideologických důvodů nepřála, takže byl po několika peripetiích roku 1952 definitivně zrušen a hřiště rozoráno.

Marné pokusy o obnovu golfu v Praze trvaly dalších 20 let, než byl doslova i obrazně vzkříšen – opět v Motole, byť na jiném místě, tedy na svahu Hliník nad tramvajovou vozovnou – shodou okolností opět na vojenských pozemcích. Stalo se tak sloučením rozptýlených pražských oddílů, skrývajících se při tělovýchovných jednotách Tatran Praha, Dynamo, Slavoj PZO a Konstruktiva. Z nich byla v roce 1969 vytvořena nová ryze golfová TJ Golf Club Praha, do níž o rok později vstoupil i nejpočetnější golfový oddíl Slavia Praha IPS. Tímto krokem bylo dílo obnovy dokončeno. Pod tradičním názvem GCP se začala odvíjet nová kapitola pražské golfové historie. Trvá dosud.

©️ převzato z Městské části Prahy 5 

Tuto fotku jsem musel převrátit aby švih byl správný - Luisa Raudnitzová - Abraháms Golf Club Praha ( zemřela 16 ledna 2006 v Londýně)

Tuto fotku jsem si vyfotil v Mariánských Lázních v místnosti kde byla nebo ještě je výstava starého golfu v Mariánských Lázních 

02/26/2026 05:16:17

Golf Klánovice 1953 a 2010

1953

Golf club Praha.v Klánovicích 1936 - 1953 

Caddie Landa Bohouš, Synek Sochovic Věra Petrsová Augustín Bubník Jaromír Míša Fuchs. Když byli větší tak ten golf začali hrát. Z caddie přesedlali na hráče golfu  fotky z 65 let GCP Klánovice

Tento sport se dostal do Klánovic tak, že GCP měl hřiště v Motole odkud asi po deseti letech od svého - založení byl vyhoštěn zrušen nájem. Představitele klubu hledali dlouho až našli lesy v Klánovicích. Baron Lichtestein daroval cca 90 hektaru lesa, baron Ringhoffer - náruživí golfista z Velkých Popovic se postaral o strojní park a paní Havránková nadšená golfistka vlídná osoba a značně majetná sehnala další mecenáše ( dnešní sponzory), mezi nimi byl Jan Masaryk a už se začalo pracovat a budovat. V roce 1937 byla postavená klubovna, stará dřevěná klubovna byla převezená  z Motola. Obě budovy stojí na hřišti do dnešního dne.

Ale hřiště je značně zdevastované. Devastaci způsobil totalitní režim nejen tím, že zakázal v Klánovicích golf hrát, ale i tím ze povolil bytovky a veškerá kanalizace byla svedená do potůčku který vedl do lesa a do areálu golfového hřiště. Co se stalo? Plno smradu, některé časti jsou jako plovoucí ostrovy se stromy, které odcházejí. Tato část lesa je chráněnou oblasti pro výskyt vzácných druhů rostlin i ptáku a jiných zvířat. Je velmi smutné když se stále nacházejí lidé, kteří pro svůj vlastní prospěch jsou ochotní se snížit a dělat rázné kejkle mejkle, staví se jinak do oči a jinak jednají a prodloužili tak o plné 3 roky golfistům vrátit golfové hřiště v Klánovicích nejen do původního stavu a dát Klánovicím zastaralou popularitu v Evropě a pomoct nemalou část vstupu naší malé české zemi do Evropy. Klánovické hřiště bylo sice neúplné pro světové mistrovské parametry - pro válku nemohlo být dokončeno. Bylo vybudováno 9 jamek a dalších  9 jamek se začalo dodělávat. Za války byla část hřiště a to 6 jamek perfektně udržováno. Po válce druhých 9 jamek nemohlo být dokončeno pro totalitu. Na třech jamkách nebilo možno hrát protože byly v blízkosti klubovny , kterou zabrali němci a jamky využívali jako parkoviště pro auta. Bylo výhodné protože bylo skryto v lese, ale stejně si je pak ke konci války " hloubkaři" vyhlédli a ostřelovali.

Proto svou perfektní úpravu a scenerii bylo toto hřiště považováno za nejhezčí ve střední Evropě. Greeny " jamkoviště" byli bez plevele a tráva byla jak jemní perský koberec. Každá jamka měla své vlastní zavlažování - ne automatické jako je to dnes. Ráno správce golfového hřiště pan Truhlář, který měl všechny jamky jako svou zahrádku nebo alpínkář svou alpínku.

Vzal dlouhou bambusovou tyč a vybičoval rosu z trávníku, toto bylo prospěšné nejen trávníčku, ale i hráčům protože rosa nebrzdila míče. Bičováním odstranil i hromádky hlíny, kterou dovedou žížaly jedinečně vystrkat na povrch a tvoří tak další zábranu golfistovy, aby se co nejistěji a nejméně ranami dostal do jamky. Fairwaye byly dosti úzké mezi stromy jak listnatými tak jehličnatými.

Golfistům se často stává, že pří hře se dostanou vlevo nebo vpravo mimo fairway a jejich míč pak leží na vedlejší " jamce". To se v Klánovicích nemohlo stát, aby snadno odehrál zpět na jamku kde hraje. Prostě byl v lese. Když byl podzim a i vlastně na jaře a v letě ležel míč v listnatém lese to nebylo jednoduché jej nalézt. Jedna kouzelná jamka č. 4 se hrála asi ze čtyř metrového valu. Muži hráli u trati která vede z Masarykova nádraží do Kolína přes velkou reservaci vody " rybníček" uprostřed vřesoviště. Ženy měli před sebou rovněž vřesoviště a kousek louky než se dostaly na fairway tj. na ostříhanou zelenou plochu. Na jaře louka byla rozkvetlá a plná bylých kopretin a když byla rána krátká, nebylo bílý míček snadné v té záplavě běloby nalézt. Na podzim pak bylo krásně hrát přes krásné růžové fialové vřesoviště na sytě zelený trávník. A jamka č 5 tam měli muži ze svého odpaliště přímo uprostřed velkou břízu, skoro každý se dostal míčkem do větví a tento neslavně skončil ve vysoké trávě, vřesovišti. Kdo měl štěstí tomu míček proletěl. Bilo mnoho stížnosti na tu krásnou břízu a když se na schůzi výboru začalo hlasovat o tom, že by bylo lepší jí pokácet a všechny byli proti. Další jamkou byla sedmička. Tam měli ženy před sebou něco jako hluboký bunkr kde sice byl písek a v něm se dařilo borovičkám. Tyto sice nebyly husté, ale značně nepříjemné. Byla to jamka dosti dlouhá na pět ran a asi uprostřed na pravé straně byl malý mělký bunkr a před nim ještě navíc takový lalok velkých vzrostlých borovic - taky úsek kdy se hráč sec svojí ranou dostal vpravo místo doprostřed fairwaye. Osmička byla krátká na tři rány a byla sympatická. Pak se přecházelo přes lávku - přes Klánovický " Botič"ještě navíc doplněný setleným listím na devítku. Tento " Botič" byl výborem překřtěn na " Carola River" protože Karla Nováková ( moje babička ), která sice nehrála, ale fandila a chtěla přecházejícím golfistům rychle uvolnit lávku, šlápla vedle a už tam byla. Pomalu tím měkkým smrdutým materiálem klesala ke dnu, hezky v leže. Její žlutá sukně a bílá blůza nebylo nic proti tomu jak měla mezi prsty onen materiál a hlavně ty její lokýnky jak naplněné trubičky. Na devítce na fairway to celé "čvachtalo".

Klánovice totiž měli vždy dostatek vody ve studních. Dokonce na jaře bývaly sklepy většiny vilek celé pod vodou. Studny měli jíž v 4-5 metrech vody skoro rovně s povrchem země a byly nevyčerpatelné. Takže na devítce se každý hráč se svlažil nožky.

Obešla se klubovna a šlo se znovu na první jamku kde v lesním tunelu od odpaliště nebyla taky pro nerovné hráče se dostat na výhled protože byla do pravého úhlu a kdo nebyl dost dlouhý tak měl možnost riskovat ránu mezi nějakou tou uličkou mezi vysokými silnými borovicemi a nebo mít jednu ránu na víc.

Dvojka krátká úzká v lesním tunelu a kolem greenu byly samé vzrostlé borovice. Kdo byl první ránou na geenu měl požitek z krásné hry a kdo byl mimo měl nějaké golfové starosti navíc. Pro dnešní dobu neuvěřitelná věc.

Dámská šatna a v ní ani jedna skřínka nezamčená uprostřed místnosti byl stůl s ubrusem a vázičkou s květinami z louky nebo lesa a dosti velká skleněná miska a do misky si každá žena odložila prstýnky, řetízky, hodinky, náramky, a podobné věci a večer to tam našla a když zapomněla tak to našla i po týdnu když přijela na nějakou tu soutěž. Z klubovny dovezené z Motola byl upraven " caddie - house " to je klubovna pro caddie - nosiče holí. Tito hoši měli své stalé hráče nebo byly přidělováni caddemastrem který měl všechny caddie na starosti a i je vyplácel lístky které každý hráč po hře vyplnil a zapsal kolik kol, hodin na cvičné louce sním byl caddie.

Cadde po předání vyplněného lístku obdržel peníze a hráč zaplatil clubu musel za ně nejen ručit, že se nepohybovali volně podle své libosti ale podle golfové etikety a řádu - proště, aby nepřekáželi ve hře a podobně, ale museli i za ně zaplatit. Ve všední den méně  v sobotu a v neděli dvakrát tolik. Nestačilo přijít, zapsat se a eventuelně i zaplatit "hostovné" člen se totiž musel také podepsat čili musel být přítomen. Cizí golfisté měli možnost zaplatit si poplatky ze hry, eventuelně si vypůjčit hole, míčky ba i boty. Pochopitelně po předložení legitimace eventuelně i handicapu "to je ulévá hráče" svého mateřského clubu. Club měl vlastní nádobí - porcelán se znakem clubu. Měl své vlastní vinné sklepy různé druhy vína.

V lese nedaleko klubovny byla na potoce malá přehrada a rezervace různých ryb. Po domluvě mohl člen obdržet nebo jeho hosté čerstvé ryby k obědu nebo k večeři. Obec Klánovice získali další vkusné vilky které postavili členové klubu. Někteří občané Klánovic měli možnost pronajmout svoje nepoužívané místnosti a s nich výdělek na udržování jejich vilek. V Klánovicích bylo i několik pensionů, soukromí zahradnictví takže ovoce a zelenina byla přímo od pramene. Okrašlovací spolek Klánovic se postaral o úpravu lesních cest, vypiskoval chodníky v obci obstaral lavičky i v lese. Pořádal různé zábavy, ochotnické divadlo kouzelníky, poutě. Poutˇ byla záležitosti slavnou a výnosnou. Tak na příklad pan Batovec " tiskárny na Národní třídě si za vlastní peníze vipujčíl uniformu "policie"a vybíral pokuty a peníze odevzdal spolku. Pan  Vejnar "prádlena a výroba košil Vysočany "si vypůjčil masku medvěda jedna dívka dělala cikánku a chodili a hádali z ruky za peníze které šli do spolku. Jednotlivé dámy si zapůjčili stánky a plachty a prodávaly své výrobky. Takže byl stánek s dortama, s chlebíčky, pivem, vínem limonádou i perníkem to z vlastních zdrojů a peníze odevzdali do spolkové pokladny. Na golf jezdili velké rodiny cizinců - diplomatů, včetně psů dětí a vychovatelek. Vychovatelky si našli někde palouček poblíž klubovny aby se na hřišti nepletli a chovali se disciplinovaně a hráli si s dětmi - chlapi hráli golf i jejich ženy a všem bylo dobře. Celí areál golfu byl oplocen. Našli se i lidé, kteří plot poničily a to proto, aby se lépe dostali do lesa a nasbírali si houby, kterých tam bylo hodně. Pan správce "greenkeeper bydlel v hajence u placin byl to Čechoameričan, který v Americe dělal správce hřiště hlavně udržoval hřiště. Za války golfisté měli v této hájence náhradní klubovnu a šatny. Byli to dva milé lidé", kteří žili pro golf a společnost golfistů. Posezení u ních bylo příjemné v kouzelném prostředí lesa, malého rybníčku cesty lemované hlohy, které byly sestříhány do různých forem.

 Posezení v teplých dnech nebo i chladnějších budˇ před klubovnou nebo v ní bylo zpestřováno příchodem srnek s koloušky, bažantů kteří žili se na louku před klubovnu přicházeli past a nikdo se neodvážil je rušit. Na cvičné louce byl přístřešek s kobercem z umělé hmoty, aby bylo možno trénovat i v době deště.

Cvičná louka byla kolem dokola zarostlá lesem, takže z větší dálky nebylo nic vidět. Nerušeně mohl každý se podle svého kroutit jak žížala než dostal do paměti a těla správní golfový pohyb a švih. Nalezené golfové míčky caddiemi bylo zakázáno od nich kupovat a nikdo s golfistu by to neudělal. Byl nedostatek míčů, většinou jsme je měli označené, takže se vědělo či je míček. Caddie měl za povinnost nalezený míček odevzdat v klubovně správci a obdržel za to peníze.

Golf 2010

2010

Jiří David v Mstěticích a v Klánovicích

Jiří David

Jiří David

V roce 2012 byl turnaj Memoriál Daduly Hradecké na Lišnickém hřišti a já jsem se dozvěděl že tady v Česku bude Jiří David ale už nevím od koho. Přijel a zahrál si golf se členy GOLFOVÉ SPOLEČNOSTI ÚJEZD NAD LESY – KLÁNOVICE. Po turnaji jsem si sedli s Prokopem Sedlákem a oni si vzpomínali na vše o golfu na Lišnici a Klánovicích. Podruhé jsem ho vytáhnul do Mstětic, kde zrovna byl Míša Fuchs a dělal Marshala. Míša zrovna přijel ke klubovně a pozdravili se. Já jsem je vyfotil a Míša Fuchs mu nabídnul aby s ním se jel projet po hřišti a já jsem si šel sednout do klubovny a dal jsem si aspoň čaj. Ze Mstětric jsme se jeli podívat na golf v Klánovicích, kde mě vyprávěl jak lezl v roce1953 oknem do šatny pro svoje golfové hole, protože klubovna už byla zavřena. Po prohlídce Golfu jsme jeli do Samosu na pivo a snad i na jídlo. To si už tak nepamatuji. Jiří David měl sraz s manžely u vrat zahrádkářské kolonii za Samosem a mě vzali domů

Česká Golfová Federace 

Fotky Klánovického golfu 1938 - 39

65 let GCP v Klánovicích v roce 1991

Staré foto ze Stránek GCP

Újezdský a Klánovický golfisté

Objednávka na odvoz na golf v Motole 

Golf v Klánovicích 

První projekt Klánovické golfové klubovny, který se změnil na tu nynější Golfovou klubovnu. Převzato ze stránek Antonína Krčmáře, které neexistuji 

Klánovická golfová klubovna, kterou převzalo na začátku 50 let minulého století ČSTV a dělalo v ní soustředění všech sportů jako Judo, fotbal a další sporty. V roce 1993 tuto klubovnu a 3 hektary pozemku dolstal Golf Club Praha zpátky a chtěl tady vybudovat reguerní hřiště, na kterém by se hráli turnaje a Motolské by zustalo treninkové 

Golf Klánovice 1937 jamky Klánovice

Tak  25. 02. 2026 jsem si objednal odvoz do Motola na golf a zpět Besba dopravě. Napřed jsem to chtěl vyřídit telefonicky ale nemohl jsem se tam dovolat. Mezitím jsem Na jejích stránkách mail, tak jsem jim napsal. Trochu to bylo hektické, protože jsem jim napsal že chci do ulice Hanuše Goldscheidera. Oni mě napsali že neexistuje a napsali mě adresu na Nadaci Hanuše Goldscheidera. Tak jsem jim odpověděl že je ta ulice u Motolské vozovny. Tak to pochopili. Já totiž zapomněl že se jmenuje jen Goldscheiderová.

Golf Club Praha byl založen v roce 1926 a měl hřiště na pozemcích nynější nemocnice. Po deseti letech se musel přesídlit jinam. Tak Josef Charvát hledal místo, kam by se to hřiště přesunulo a našel Klánovický les, který patřil Baronu Lichtesteinovi, který daroval cca 90 hektaru lesa a začalo se stavět. Bohužel přišli 50leta a golf byl považován za buržoazní a Klánovický golf byl zorán a zrušen. Všechny golfisté začali jezdit do Mariánských Lázní, a i na dovolenou, aby mohli hrát golf. Tam také to bylo tak trochu nahnuté ale hřiště bylo pod vedením George Smith Patton ml. Který to hřiště zachránil, aby na něm mohli vojáci hrát golf, když měli volno. Golf v Mariánských Lázních byl zachovám. Minulí rok a to 2025 oslavil 120 let

Osvobození západních Čech Georgem Smithem Pattonem ml

Od 1. dubna směřoval Patton do západních Čech. Druhý den byl jeho směr velením změněn na Rakousko, avšak k dosažení Vídně velení rozkaz nevydalo. Dne 18. dubna překočila jeho armáda hranici Československa u Aše a 25. dubna osvobodila Cheb. Téhož dne dostal Patton od Bradleyho rozkaz zabezpečit všechny přechody do České kotliny až po hranice s Rakouskem.     Americké síly se při postupu místy střetávaly s až fanatickým odporem německých sil, včetně jednotek Hitlerjugend. Jiní Němci se ochotně vzdávali, protože se báli sovětského zajetí. Dne 4. května obdržel rozkaz k překonání Šumavy a postupu do Československa. Do 6. května osvobodila 3. americká armáda západní Čechy a jejich metropoli Plzeň. Když se Patton dozvěděl o vypuknutí Pražského povstání, byl připraven a rozhodnut osvobodit také Prahu. Avšak vrchní velitel Dwight D. Eisenhower nedostal pro tuto operaci z Washingtonu politickou podporu. Proti byli také Sověti. 3. armáda tak musela dodržet tzv. demarkační linii střetu osvobozeneckých vojsk, dohodnutou koncem dubna v linii Kraslice – Karlovy Vary – Plzeň – Rokycany – Písek – Netolice – České Budějovice – Linec.

Přiběh Golfového hřiště 

2006 Golf Magazin Klanovice historie Misa Fuchs

Mimo to byl v Klánovicích i sportovní život a to nejen v Law tenis klubu Klánovice, ale i Golf Club Praha. Tento sport se dostal do Klánovic tak, že GCP měl hřiště v Motole odkud asi po deseti letech od svého - založení byl vyhoštěn zrušen nájem. Představitele klubu hledali dlouho až našli lesy v Klánovicích. Baron Lichtestein daroval cca 90 hektaru lesa, baron Ringhoffer - náruživí golfista z Velkých Popovic se postaral o strojní park a paní Havránková nadšená golfistka vlídná osoba a značně majetná sehnala další mecenáše ( dnešní sponzory), mezi nimi byl Jan Masaryk a už se začalo pracovat a budovat. V roce 1937 byla postavená klubovna, stará dřevěná klubovna byla převezená  z Motola. Obě budovy stojí na hřišti do dnešního dne.

Ale hřiště je značně zdevastované. Devastaci způsobil totalitní režim nejen tím, že zakázal v Klánovicích golf hrát, ale i tím ze povolil bytovky a veškerá kanalizace byla svedená do potůčku který vedl do lesa a do areálu golfového hřiště. Co se stalo? Plno smradu, některé časti jsou jako plovoucí ostrovy se stromy, které odcházejí. Tato část lesa je chráněnou oblasti pro výskyt vzácných druhů rostlin i ptáku a jiných zvířat. Je velmi smutné když se stále nacházejí lidé, kteří pro svůj vlastní prospěch jsou ochotní se snížit a dělat rázné kejkle mejkle, staví se jinak do oči a jinak jednají a prodloužili tak o plné 3 roky golfistům vrátit golfové hřiště v Klánovicích nejen do původního stavu a dát Klánovicím zastaralou popularitu v Evropě a pomoct nemalou část vstupu naší malé české zemi do Evropy. Klánovické hřiště bylo sice neúplné pro světové mistrovské parametry - pro válku nemohlo být dokončeno. Bylo vybudováno 9 jamek a dalších  9 jamek se začalo dodělávat. Za války byla část hřiště a to 6 jamek perfektně udržováno. Po válce druhých 9 jamek nemohlo být dokončeno pro totalitu. Na třech jamkách nebilo možno hrát protože byly v blízkosti klubovny , kterou zabrali němci a jamky využívali jako parkoviště pro auta. Bylo výhodné protože bylo skryto v lese, ale stejně si je pak ke konci války " hloubkaři" vyhlédli a ostřelovali.

Proto svou perfektní úpravu a scenerii bylo toto hřiště považováno za nejhezčí ve střední Evropě. Greeny " jamkoviště" byli bez plevele a tráva byla jak jemní perský koberec. Každá jamka měla své vlastní zavlažování - ne automatické jako je to dnes. Ráno správce golfového hřiště pan Truhlář, který měl všechny jamky jako svou zahrádku nebo alpínkář svou alpínku.

Vzal dlouhou bambusovou tyč a vybičoval rosu z trávníku, toto bylo prospěšné nejen trávníčku, ale i hráčům protože rosa nebrzdila míče. Bičováním odstranil i hromádky hlíny, kterou dovedou žížaly jedinečně vystrkat na povrch a tvoří tak další zábranu golfistovy, aby se co nejistěji a nejméně ranami dostal do jamky. Fairwaye byly dosti úzké mezi stromy jak listnatými tak jehličnatými.

Golfistům se často stává, že pří hře se dostanou vlevo nebo vpravo mimo fairway a jejich míč pak leží na vedlejší " jamce". To se v Klánovicích nemohlo stát, aby snadno odehrál zpět na jamku kde hraje. Prostě byl v lese. Když byl podzim a i vlastně na jaře a v letě ležel míč v listnatém lese to nebylo jednoduché jej nalézt. Jedna kouzelná jamka č. 4 se hrála asi ze čtyř metrového valu. Muži hráli u trati která vede z Masarykova nádraží do Kolína přes velkou reservaci vody " rybníček" uprostřed vřesoviště. Ženy měli před sebou rovněž vřesoviště a kousek louky než se dostaly na fairway tj. na ostříhanou zelenou plochu. Na jaře louka byla rozkvetlá a plná bylých kopretin a když byla rána krátká, nebylo bílý míček snadné v té záplavě běloby nalézt. Na podzim pak bylo krásně hrát přes krásné růžové fialové vřesoviště na sytě zelený trávník. A jamka č 5 tam měli muži ze svého odpaliště přímo uprostřed velkou břízu, skoro každý se dostal míčkem do větví a tento neslavně skončil ve vysoké trávě, vřesovišti. Kdo měl štěstí tomu míček proletěl. Bilo mnoho stížnosti na tu krásnou břízu a když se na schůzi výboru začalo hlasovat o tom, že by bylo lepší jí pokácet a všechny byli proti. Další jamkou byla sedmička. Tam měli ženy před sebou něco jako hluboký bunkr kde sice byl písek a v něm se dařilo borovičkám. Tyto sice nebyly husté, ale značně nepříjemné. Byla to jamka dosti dlouhá na pět ran a asi uprostřed na pravé straně byl malý mělký bunkr a před nim ještě navíc takový lalok velkých vzrostlých borovic - taky úsek kdy se hráč sec svojí ranou dostal vpravo místo doprostřed fairwaye. Osmička byla krátká na tři rány a byla sympatická. Pak se přecházelo přes lávku - přes Klánovický " Botič"ještě navíc doplněný setleným listím na devítku. Tento " Botič" byl výborem překřtěn na " Carola River" protože Karla Nováková ( moje babička ), která sice nehrála, ale fandila a chtěla přecházejícím golfistům rychle uvolnit lávku, šlápla vedle a už tam byla. Pomalu tím měkkým smrdutým materiálem klesala ke dnu, hezky v leže. Její žlutá sukně a bílá blůza nebylo nic proti tomu jak měla mezi prsty onen materiál a hlavně ty její lokýnky jak naplněné trubičky. Na devítce na fairway to celé "čvachtalo".

Klánovice totiž měli vždy dostatek vody ve studních. Dokonce na jaře bývaly sklepy většiny vilek celé pod vodou. Studny měli jíž v 4-5 metrech vody skoro rovně s povrchem země a byly nevyčerpatelné. Takže na devítce se každý hráč se svlažil nožky.

Obešla se klubovna a šlo se znovu na první jamku kde v lesním tunelu od odpaliště nebyla taky pro nerovné hráče se dostat na výhled protože byla do pravého úhlu a kdo nebyl dost dlouhý tak měl možnost riskovat ránu mezi nějakou tou uličkou mezi vysokými silnými borovicemi a nebo mít jednu ránu na víc.

Dvojka krátká úzká v lesním tunelu a kolem greenu byly samé vzrostlé borovice. Kdo byl první ránou na geenu měl požitek z krásné hry a kdo byl mimo měl nějaké golfové starosti navíc. Pro dnešní dobu neuvěřitelná věc.

Dámská šatna a v ní ani jedna skřínka nezamčená uprostřed místnosti byl stůl s ubrusem a vázičkou s květinami z louky nebo lesa a dosti velká skleněná miska a do misky si každá žena odložila prstýnky, řetízky, hodinky, náramky, a podobné věci a večer to tam našla a když zapomněla tak to našla i po týdnu když přijela na nějakou tu soutěž. Z klubovny dovezené z Motola byl upraven " caddie - house " to je klubovna pro caddie - nosiče holí. Tito hoši měli své stalé hráče nebo byly přidělováni caddemastrem který měl všechny caddie na starosti a i je vyplácel lístky které každý hráč po hře vyplnil a zapsal kolik kol, hodin na cvičné louce sním byl caddie.

Cadde po předání vyplněného lístku obdržel peníze a hráč zaplatil clubu musel za ně nejen ručit, že se nepohybovali volně podle své libosti ale podle golfové etikety a řádu - proště, aby nepřekáželi ve hře a podobně, ale museli i za ně zaplatit. Ve všední den méně  v sobotu a v neděli dvakrát tolik. Nestačilo přijít, zapsat se a eventuelně i zaplatit "hostovné" člen se totiž musel také podepsat čili musel být přítomen. Cizí golfisté měli možnost zaplatit si poplatky ze hry, eventuelně si vypůjčit hole, míčky ba i boty. Pochopitelně po předložení legitimace eventuelně i handicapu "to je ulévá hráče" svého mateřského clubu. Club měl vlastní nádobí - porcelán se znakem clubu. Měl své vlastní vinné sklepy různé druhy vína.

V lese nedaleko klubovny byla na potoce malá přehrada a rezervace různých ryb. Po domluvě mohl člen obdržet nebo jeho hosté čerstvé ryby k obědu nebo k večeři. Obec Klánovice získali další vkusné vilky které postavili členové klubu. Někteří občané Klánovic měli možnost pronajmout svoje nepoužívané místnosti a s nich výdělek na udržování jejich vilek. V Klánovicích bylo i několik pensionů, soukromí zahradnictví takže ovoce a zelenina byla přímo od pramene. Okrašlovací spolek Klánovic se postaral o úpravu lesních cest, vypiskoval chodníky v obci obstaral lavičky i v lese. Pořádal různé zábavy, ochotnické divadlo kouzelníky, poutě. Poutˇ byla záležitosti slavnou a výnosnou. Tak na příklad pan Batovec " tiskárny na Národní třídě si za vlastní peníze vipujčíl uniformu "policie"a vybíral pokuty a peníze odevzdal spolku. Pan  Vejnar "prádlena a výroba košil Vysočany "si vypůjčil masku medvěda jedna dívka dělala cikánku a chodili a hádali z ruky za peníze které šli do spolku. Jednotlivé dámy si zapůjčili stánky a plachty a prodávaly své výrobky. Takže byl stánek s dortama, s chlebíčky, pivem, vínem limonádou i perníkem to z vlastních zdrojů a peníze odevzdali do spolkové pokladny. Na golf jezdili velké rodiny cizinců - diplomatů, včetně psů dětí a vychovatelek. Vychovatelky si našli někde palouček poblíž klubovny aby se na hřišti nepletli a chovali se disciplinovaně a hráli si s dětmi - chlapi hráli golf i jejich ženy a všem bylo dobře. Celí areál golfu byl oplocen. Našli se i lidé, kteří plot poničily a to proto, aby se lépe dostali do lesa a nasbírali si houby, kterých tam bylo hodně. Pan správce "greenkeeper bydlel v hajence u placin byl to Čechoameričan, který v Americe dělal správce hřiště hlavně udržoval hřiště. Za války golfisté měli v této hájence náhradní klubovnu a šatny. Byli to dva milé lidé", kteří žili pro golf a společnost golfistů. Posezení u ních bylo příjemné v kouzelném prostředí lesa, malého rybníčku cesty lemované hlohy, které byly sestříhány do různých forem.

 Posezení v teplých dnech nebo i chladnějších budˇ před klubovnou nebo v ní bylo zpestřováno příchodem srnek s koloušky, bažantů kteří žili se na louku před klubovnu přicházeli past a nikdo se neodvážil je rušit. Na cvičné louce byl přístřešek s kobercem z umělé hmoty, aby bylo možno trénovat i v době deště.

Cvičná louka byla kolem dokola zarostlá lesem, takže z větší dálky nebylo nic vidět. Nerušeně mohl každý se podle svého kroutit jak žížala než dostal do paměti a těla správní golfový pohyb a švih. Nalezené golfové míčky caddiemi bylo zakázáno od nich kupovat a nikdo s golfistu by to neudělal. Byl nedostatek míčů, většinou jsme je měli označené, takže se vědělo či je míček. Caddie měl za povinnost nalezený míček odevzdat v klubovně správci a obdržel za to peníze.

V Praze dne 3.5. 1993 Vladimíra  Nováková - Hradecká ( Dadula) 

Upravil  její syn  Hradecký Tomáš v Praze 23.března 2001

Golfisté a členové Golf Clubu Praha 

Hráči golfu nebo členové Golf Clubu Praha pan Otto Osten, Artur Lob, Zdeňka Havránková, Hans Ringhoffer, Julius Řivnáč, Otokar Kruliš-Randa a Joe Hartmann, je pro náš výzkum mimořádně užitečné.

Život Hanuše Ringhoffera

Hanuš Ringhoffer se narodil jako nejmladší ze čtyř dětí Františka Ringhoffera III. a jeho ženy Franzisky Klein von Wisenberg. Vystudoval práva na německé Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. V roce 1909 nastoupil do rodinné firmy jako společník. Na počátku 20. let vedl fúzi podniku Ringhoffer s Kopřivnickou vozovkou a dalšími podniky. Roku 1923 se stal generálním ředitelem nově vzniklého koncernu Ringhoffer-Tatra.  Kromě toho byl generálním ředitelem pivovaru ve Velkých Popovicích a členem správních rad řady dalších podniků a bank. Zastával také pozice viceguvernéra Národní banky Československé a norského honorárního konzula.

Po obsazení českých zemí v březnu 1939 přijala celá rodina Ringhofferů (včetně Hanuše) říšskoněmecké občanství. Dne 1. dubna 1939 byl přijat za člena NSDAP (spolu s dalšími třemi členy rodiny). Mimoto byl i členem NSV. Během války také spolupracoval s vysokými nacistickými činiteli, především se spolupracovníky Alberta Speera. Tyto kroky byly pravděpodobně vedeny pragmatickou snahou o zachování nezávislosti rodinného koncernu. Hanuš Ringhoffer byl později z NSDAP vyloučen, údajně kvůli dřívějšímu působení v čs. diplomatických službách a jeho čestnému legionářství.

Hanuš Ringhoffer zůstal po celý život svobodný a bezdětný. V roce 1943 však adoptoval syny své neteře Alžběty Serényi, dcery svého nejstaršího bratra Františka Ringhoffera IV.

Po skončení války v květnu 1945 byl Hanuš Ringhoffer zatčen ve svém bytě na Smíchově a bylo mu uloženo domácí vězení.  Skupina odbojářů, kterým během války pomohl, a někteří spolupracovníci prezidenta Beneše se pokusili zajistit mu svobodný odjezd z republiky. Hanuš však tuto pomoc odmítl.  Z tábora v Modřanech byl přesunut do věznice v Drážďanech a odtud 15. srpna 1946 do zvláštního tábora NKVD u Mühlbergu v Braniborsku (uvnitř tehdejší Sovětské okupační zóny Německa). Zde zemřel, pravděpodobně koncem prosince 1946.

František Ringhoffer IV

Život

Mládí

Narodil se na Smíchově u Prahy jako nejstarší ze čtyř dětí Františka Ringhoffera III. a jeho ženy Františky, rozené Kleinové. Po dokončení vzdělání nastoupil jako společník do rodinné strojírenské firmy Ringhofferovy závody sídlící na Smíchově.

Kariéra

Jakožto nejstarší syn následně po smrti svého otce roku 1909 převzal pozici prezidenta podniku Ringhoffer s přidruženou Kopřivnickou vozovkou a dalšími podniky. V čele společnosti roku 1911 provedl transformaci firmy v akciovou společnost a nadále ji zdárně rozvíjel. Během první světové války vyrobila firma přes 20 tisíc vagonů. Později, když koupila i automobilku v Kopřivnici, přejmenovala se Ringhoffer-Tatra a postupně ovládala i další vagonky a elektrotechnické firmy v Československu (Moravskoslezskou vagónku ve Studénce, Waggonfabrik Bohemia v České Lípě, Továrnu na vozy v Kolíně, Elektrotechnickou továrnu Josefa Sousedíka ve Vsetíně). Stala se tak vůbec největším výrobcem vagónů na světě.  Ve vedení firmy jej na přelomu 20. a 30. let nahradil bratr Hanuš, František pak nadále vykonával místo ředitele smíchovské továrny.  V letech 1929–1930 firma Ringhoffer vyrobila salonní železniční vůz Aza 80 pro prezidenta republiky T. G. Masaryka. Rovněž pokračovala v trendu téměř výhradního dodavatele tramvajových souprav pro Elektrické podniky hlavního města Prahy.

Dále působil též jako např. člen správních rad subjektů Báňská a hutní společnost v Brně, Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, firma Cosmanos, spojené textilní továrny a tiskárny Josefův Důl a Allgemeine osterr. Boden-Credit Anstalt ve Vídni. Rovněž byl nadšeným hráčem golfu, na svém zámku ve Štiříně zřídil golfové hřiště a roku 1931 se stal i vůbec prvním prezidentem nově založeného Golfového svazu ČSR.

Po obsazení českých zemí v březnu 1939 přijala celá rodina Ringhofferů říšskoněmecké občanství. Tyto kroky byly pravděpodobně vedeny pragmatickou snahou o zachování nezávislosti rodinného koncernu.

Úmrtí

František Ringhoffer IV. zemřel 30. listopadu 1940 na Smíchově. Pohřeb se uskutečnil o tři dny později v bazilice sv. Václava na Smíchově. Jeho tělo bylo následně převezeno do rodinné hrobky v Kamenici u Prahy.  Ve vedení smíchovské vagónky zůstal až do své smrti.

Po smrti

Vedení závodu následně převzal Hanuš Ringhoffer, Františkův nejmladší sourozenec. Hanuš byl po konci druhé světové války a osvobození Československa pro obvinění z kolaborace s nacistickým režimem zatčen a uvězněn. Zemřel v prosinci 1946 v internaci v Mühlbergu an der Elbe, jakožto poslední člen dynastie.

Závod pak podlehl procesu znárodnění a v dalších letech pak používal název Tatra Smíchov.

Rodina

Byl ženat se svojí sestřenicí Leopoldinou „Inou" sv. p. Ringhofferovou (1879–1956). Z manželství vzešly dvě děti. Dcera Alžběta (1901–1968) byla manželkou hraběte Rudolfa Serényiho (1902–1954), nejmladšího syna moravského zemského hejtmana Otty Serényiho. Syn František (1902–1937) se v roce 1936 oženil s Marií Karolínou Nádhernou z Borutína (1915–2004), ale zemřel již následujícího roku na urosepsi ve věku pětatřiceti let.

Členové rodiny byli nuceni při odsunu německého obyvatelstva z ČSR v letech 1945 až 1948 opustit zemi. Leopoldina zemřela roku 1956 ve Frankfurtu nad Mohanem v západním Německu.

Život

Mládí

Narodil se na Smíchově u Prahy jako nejstarší ze čtyř dětí Františka Ringhoffera III. a jeho ženy Františky, rozené Kleinové. Po dokončení vzdělání nastoupil jako společník do rodinné strojírenské firmy Ringhofferovy závody sídlící na Smíchově.

Kariéra

Jakožto nejstarší syn následně po smrti svého otce roku 1909 převzal pozici prezidenta podniku Ringhoffer s přidruženou Kopřivnickou vozovkou a dalšími podniky. V čele společnosti roku 1911 provedl transformaci firmy v akciovou společnost a nadále ji zdárně rozvíjel. Během první světové války vyrobila firma přes 20 tisíc vagonů. Později, když koupila i automobilku v Kopřivnici, přejmenovala se Ringhoffer-Tatra a postupně ovládala i další vagonky a elektrotechnické firmy v Československu (Moravskoslezskou vagónku ve Studénce, Waggonfabrik Bohemia v České Lípě, Továrnu na vozy v Kolíně, Elektrotechnickou továrnu Josefa Sousedíka ve Vsetíně). Stala se tak vůbec největším výrobcem vagónů na světě.  Ve vedení firmy jej na přelomu 20. a 30. let nahradil bratr Hanuš, František pak nadále vykonával místo ředitele smíchovské továrny.  V letech 1929–1930 firma Ringhoffer vyrobila salonní železniční vůz Aza 80 pro prezidenta republiky T. G. Masaryka. Rovněž pokračovala v trendu téměř výhradního dodavatele tramvajových souprav pro Elektrické podniky hlavního města Prahy.

Dále působil též jako např. člen správních rad subjektů Báňská a hutní společnost v Brně, Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, firma Cosmanos, spojené textilní továrny a tiskárny Josefův Důl a Allgemeine osterr. Boden-Credit Anstalt ve Vídni. Rovněž byl nadšeným hráčem golfu, na svém zámku ve Štiříně zřídil golfové hřiště a roku 1931 se stal i vůbec prvním prezidentem nově založeného Golfového svazu ČSR.

Po obsazení českých zemí v březnu 1939 přijala celá rodina Ringhofferů říšskoněmecké občanství. Tyto kroky byly pravděpodobně vedeny pragmatickou snahou o zachování nezávislosti rodinného koncernu.

Úmrtí

František Ringhoffer IV. zemřel 30. listopadu 1940 na Smíchově. Pohřeb se uskutečnil o tři dny později v bazilice sv. Václava na Smíchově. Jeho tělo bylo následně převezeno do rodinné hrobky v Kamenici u Prahy.  Ve vedení smíchovské vagónky zůstal až do své smrti.

Po smrti

Vedení závodu následně převzal Hanuš Ringhoffer, Františkův nejmladší sourozenec. Hanuš byl po konci druhé světové války a osvobození Československa pro obvinění z kolaborace s nacistickým režimem zatčen a uvězněn. Zemřel v prosinci 1946 v internaci v Mühlbergu an der Elbe, jakožto poslední člen dynastie.

Závod pak podlehl procesu znárodnění a v dalších letech pak používal název Tatra Smíchov.

Rodina

Byl ženat se svojí sestřenicí Leopoldinou „Inou" sv. p. Ringhofferovou (1879–1956). Z manželství vzešly dvě děti. Dcera Alžběta (1901–1968) byla manželkou hraběte Rudolfa Serényiho (1902–1954), nejmladšího syna moravského zemského hejtmana Otty Serényiho. Syn František (1902–1937) se v roce 1936 oženil s Marií Karolínou Nádhernou z Borutína (1915–2004), ale zemřel již následujícího roku na urosepsi ve věku pětatřiceti let.

Členové rodiny byli nuceni při odsunu německého obyvatelstva z ČSR v letech 1945 až 1948 opustit zemi. Leopoldina zemřela roku 1956 ve Frankfurtu nad Mohanem v západním Německu.

Paní Zdena Havránková s panem baronem Františkem Ringhofferem ( syn )? 

Vzlety a pády femme-fatale československého golfu Z. M. Havránková (1879–1954)

Portrétní foto z období před r. 1950 (ve věku 70 let)

Ve „zlatých časech“ býval golf mužskou doménou. I z tohoto pravidla však existovaly výjimky (viz rámeček Osudové ženy světového golfu). A také československý golf má svoji osudovou ženu: od začátku 30. let XX. století až do poválečného období takovou roli hrála místopředsedkyně GCP (později i Golfového svazu ČSR) Zdeňka Marie Havránková.

Tato dáma z nejvyšších podnikatelských kruhů stála věrně po boku dvěma starším prezidentům GCP, přičemž s baronem Františkem Ringhofferem ji pojilo přátelství a skutečnost, že její manžel byl ředitelem továrny Praga v době, kdy ještě patřila do smíchovského impéria – než na jeho popud odešel do vrcholového managementu Škodových závodů v Plzni. Po manželově předčasné smrti se stala funkcionářkou GCP a inspirována Ringhofferovým příkladem vybudovala a několik let provozovala soukromé hřiště na Hadovce.

Mecenáška, návrhářka, předsedkyně

Ve druhé polovině 30. let se stala „na plný úvazek“ mecenáškou klubu. Po vleklé anabázi s hledáním nového hřiště organizovala financování výstavby hřiště v Klánovicích. Do strojového parku stejně jako vnitřního vybavení klubovny neváhala vkládat četné věcné dary i vlastní prostředky. Za druhého z prezidentů GCP – ministra zemědělství protektorátní vlády Mikuláše z Bubna-Litic – úřadovala v nejtěžších válečných letech. S obstaráváním peněz pro GCP nepřestala ani po osvobození. I bez výkonné funkce ve vedení klubu v této své činnosti úspěšně pokračovala až do jeho hořkého konce o zakoupení pozemků v Radošovicích u Říčan. Zápis obsahuje mj. i dovětek, podle něhož se přítomní dohodli – pro případ, že by členská schůze následně nákup neschválila – zaplatit vše rovným dílem ze svého, aby klubu nevznikla žádná škoda… Na další schůzi byla schválena výměna radošovických pozemků za klánovické, neboť „se nabídka knížete Lichtensteina jeví jako výhodnější“. Na květnové valné hromadě se referovalo už pouze o Klánovicích, Motol bylo rozhodnuto udržovat již jen jako „hřiště v likvidaci“. Příští členskou schůzi v lednu 1937 mohl sekretář GCP Ing. J. Charvát seznámit s prakticky připraveným projektem… Byla to ona, kdo vyhledal v USA zkušeného greenkeepera Truhláře a přiměla jej k návratu do vlasti, aby nová jamkoviště měla i v mezinárodním srovnání špičkovou péči. Rodina Truhlářových bydlela pak prakticky na hřišti – Nových Dvorech, v domě bez elektřiny, jak mj. emotivně připomíná pamětník PhDr. Skružný v Klánovickém zpravodaji č. X/2006. K obstarání prostředků na výstavbu a její kontrole byly ustaveny speciální výbory (finanční a stavební); ještě v průběhu r. 1937 však začalo být zřejmé, že má-li se realizovat stavba clubhousu podle velkorysého konceptu arch. V. Fürtha, nebudou nashromážděné finanční prostředky dostačovat. Na prosincové valné hromadě konané na Hadovce se vedení podařilo prosadit zvýšení členských příspěvků na trojnásobek (3000 Kč) a stavba klubovny byla zachráněna. Dnem 25. června 1938 byl ukončen provoz v Motole a otevřeno hřiště v Klánovicích. Když místopředsedkyně GCP předávala ceny vítězkám srpnového mezinárodního dámského mistrovství ČSR, klubovna ještě nebyla hotova. Vlivem pohnutých událostí a omezeného rozpočtu se její dokončení vleklo. Řadu věcí do interiéru Z. M. Havránková sama nejen navrhovala, ale i osobně obstarávala, mnohé zapůjčila či je klubu prostě darovala. Otázky vybaveMonogram z dopisních papírů (30. léta) před poněmčením, avšak trávil většinu času na svém doudlebském panství, takže z „místopředsedkyně“ se díky jeho nepřítomnosti v Praze stala „úřadující místopředsedkyně“ – a setrvala v této nevděčné roli až do konce války.

Milý Charvátku, nezahořknu!

Po květnových událostech r. 1942 a následném zákazu spolkové čin 27 nosti převzalo veškeré funkce torzo výkonného výboru, resp. tandem Havránková – Charvát. Po 3 letech spolu připravili na 22. 6. 1945 první poválečnou členskou schůzi a na 22. 8. 1945 pak řádnou valnou hromadu. Dr. Ing. J. Charvát se mezitím vzdal funkce sekretáře klubu a Z. M. Havránková byla „odsunuta“ do funkce čestné předsedkyně, novým předsedou GCP byl zvolen JUDr. J. Hilbert…

Ačkoli se ocitla na vedlejší koleji – mimo výkonný výbor –, přece nezahořkla a snažila se být prospěšnou alespoň v charitativní oblasti a předávat dál své společenské kontakty, zejména osobní vazby na mnohé zahraniční diplomaty, kteří za války ohledu se chovala úplně stejně jako dlouholetý sekretář klubu. Oba blízcí spolupracovníci (kdykoli mu dávala písemné pokyny, oslovovala ho s mateřskou důvěrností „Milý Charvátku!“) se dokázali povznést nad jistě oprávněné pocity nevděčnosti či pomáhali udržet GCP při životě. Byla to ona, kdo přivedl ke golfu například pozdější klánovickou hvězdu Vladimíru „Dadulu“ Novákovou Hradeckou. Z její korespondence s klubem v r. 1947 vyplývá mimo jiné i to, že pevně věřila v pozitivní vývoj a možnost navázat na předválečné mezinárodní úspěchy. V tomto dokonce křivdy, až šikany, vůči svým osobám a zájmy klubu i nadále stavěli nad své vlastní.  Hořký vítězný únor Naposledy je čestná předsedkyně GCP Z. M. Havránková zmiňována v zápisu jako členka plesového výboru na přelomu let 1947/1948.  Společenský ponížení. Dáma, kterou v písemném styku nikdo z klubu (od sekretáře přes funkcionáře z řad továrníků a ministrů až po prezidenty – šlechtice) po dvacet let neoslovil jinak než „Vysocevážená milostivá paní“, musela z existenčních důvodů žádat revoluční vedení uchvatitelského ČGK, aby jí bylo vystaveno potvrzení, že „vždy vystupovala jako uvědomělá Češka, mající účinné porozumění pro snahy drobného lidu“. Kromě toho byla navíc nucena bránit se a dohadovat o výši nesmyslně vyměřených členských příspěvků, započítávaných klubem proti jejím starým pohledávkám (dávno po lhůtě splatnosti) a dalších finančních otázkách – malicherných v porovnání s částkami, jimiž klub dlouhá léta sponzorovala.

Velkorysá, osobitá, úctyhodná

Manažerské schopnosti však osvědčovala neustále. Doslova na poslední chvíli se jí v r. 1948 podařilo pronajmout kanadské ambasádě své rodinné sídlo, čímž je v první vlně znárodňování zachránila (její nezletilé dědičce je zestátnili „až“ v 60. letech). Podle pamětníků bydlela ve „svém“ činžovním domě na Janáčkově nábřeží (dříve nábř. Legií) a navzdory historickým událostem a všem dobovým turbulencím si dokázala i v nelehkých 50. letech udržovat osobitý životní styl… S velkorysostí sobě vlastní se zachovala i v posledních věcech člověka. Všechen svůj nemalý majetek rozdala. Zemřela ve Valdicích v r. 1954 ve věku 75 let. Odpočívá v rodinné hrobce na Vyšehradském hřbitově. K datům Ing. Dr.h.c. J. Havránka byl na ni připsán jen skromný dovětek: „…a jeho žena“! Ale jak úctyhodná žena, slušelo by se – alespoň po tak dlouhém mlčení – dodat… večer, konaný pod záštitou Jana Masaryka týden před „Vítězným únorem“ v Národním klubu na Příkopech, byl „labutí písní“ demokraticky zvoleného vedení GCP. Akce měla velký úspěch – společenský i ekonomický: na darech bylo vybráno 50 tisíc, na předsedkyně mezi jejími 16 účastníky. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze předpokládat, že se vědomě nezúčastnila ani následné mimořádné (likvidační) valné hromady, uskutečněné z rozhodnutí Akčního výboru GCP o měsíc později k formálnímu vstupném 32 tisíc Kč (rozdělených mezi stavební fond a klubovou pokladnu). Poslední řádná valná hromada GCP se konala 28. 2. 1948 – podle prezenční listiny nebyla čestná požehnání nad sloučením GCP s Českým golfovým klubem a tím současně zániku GCP (prezenční listina se v archivu „kupodivu“ nezachovala). Z. M. Havránková se nevyhnula

Monogram z dopisních papírů (30. léta)

03/14/2026 18:51:55

Školní ples a 100 let GCP = Golf Club Praha 1926 - 2026

Včera jsem byl v Babiččina Beseda a přišel tam Pavel Jankovský a zhlídnul mě a řekl, přijď večer na ples je to povinnost. při obědě a celou cestu domu jak to udělám s nabíjením Borůvky protože zítra jedu do Motola na golf s Bezba dopravou na oslavu Golf Club Praha, který slaví 100 Let trvání od roku 1926–2026 a to 15. 3. 1926 vznikl. Vyřešil jsem to. Brachy pes Tornádo. který mě řekl nabij si ji. Já ti to pohlídám. Tak jsem Borůvku nabil. 

Přišel jsem z plesu. Upravil jsem fotky a dal jsem je i s textem na facebook a to na můj profil a na Vivat Klánovice a na moje stránky https://tomashradecky.websnadno.cz/golf/100-let-golf-clubu-praha/?ver=1773549314#px_cell_lwbIhB3GWBe6hkwSCqhcVw_x a šel jsem spát. Ráno jsem ty fotky zaslal ředitelce školy. Na internetu jsem našel dva články o Michalu Černému, tak jsem je dal na moje stránky. 

03/15/2026 19:11:58

Ráno jsem ještě něco udělal že včerejšího večera. Po 11 hodině jsem vyjel před vrata abych byl připraven a abych jsem jen vjel do auta. Vyděl jsem, jak už jede a projel a jel dal. Neotáčel se a já jsem si myslel že to objede a vrátí se. Přijel a on mě řekl že vezl klientku. Naložil mě a vyjeli jsme. Na parkovišti mě vyložil a já jsem jel na terasu kde jsem zaparkoval a vešel jsem do klubovny. Ve dveřích mě přivítal prezident klubu. Sednul jsem si. První slovo bylo. Kde je obraz z Klánovické golfové klubovny a prezident mě řekl v chodbičce. Tak jsem se u něj nechal vyfotit. Přišel tam i J. C. Novák s paní a představil mě ji. Byla to vnučka Zdenka Klána. Tak jsem se ni mluvil, a to já česky a ona anglicky a dorozuměli jsme se. Tak jsem si ji vyfotil. Prezident clubu zahájil a i se zmínil o Hanušovi Golldscheiderovi (Goldy) a řekl že Tomáš Hradecký byl jeho osobní caddie a jezdil s ním na turnaje. Po něm si vzal slovo Petr Uhlík (prezident ČGF = České Golfové Federace, Golf Clubu Karlštejn a komentátor golfovém programu Golf Channel. Po něm si vzal slovo starosta Prahy 5 Lukáš Herold a po něm Historik Prokop Sedlák, který se zmínil o mojí matce a i o Jiřím Fürstovi, kteří seděli ve výboru, kdy byl golf pod Slávii a v novém Golf Clubu Praha. Po projevech bylo společné focení na greenu 9 jamky. Mě všechny včetně fotografa postavili před lidi. Potom byli vyhlášení turnaje na simulátorech a po nich volná zábava. Potkal jsem tam i paní Janu Lindovou která mě sleduje na facebooku. Po několika minutách při volné zábavě jsem se dozvěděl že je prezidentkou Royal Golf Clubu Mariánské Lázně.  Bohužel jsem tam musel počkat do 18 hodin až pro mě přijede Bezbadoprava a odveze mě domů       

Foto 

Vnuřka Zdeňka Klána 

Vnuřka Zdeňka Klána s J. C. Novákem 

Vnuřka Zdeňka Klána s Historikem golfu Prokopem Sedlákem 

Zdeněk F. KLAN

Před klubovnou v Klánovicích již po válce - v.r. 1946  Stojící Zleva, Ing. Vladimír Kopecký, Ing. Josef Charvát, František Stejskal, v radiovce Ivan Vávra, sedící Dr. Zdeněk Klán, MUDr. Gustáv Mach z Brna  

Dobrý člověk ve špatné době

Vítězný únor s ním zúčtoval jako s třídním nepřítelem: nejprve mu byly znárodněny jeho Farmaceutické závody v Praze-Strašnicích, poté byl vyhozen z Přírodovědecké fakulty UK, kde jako docent druhým rokem učil. Zemřel ve věku nedožitých 57 let, nedlouho po návratu z vězení, k němuž byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu. To vše včetně záminky vedoucí k jeho zatčení a obvinění v r. 1948 dnes na stránkách ForGolfu premiérově přinášíme…

Klan ze Strašnic

Muž, jehož jméno kvůli špatné výslovnosti komolíme snad skoro všichni (od dobové reklamy na Lékárnu Dra Klána až po Archiv tělesné výchovy a sportu Národního muzea, kde je pod inv. č. 96, sign. NAD č. 65, uložen fond Zdeněk F. Klán – nadepsaný chybně s dlouhým „á“). Přiznávám, že jako čerstvě usazeného Klánovičáka mne svého času fascinovala jeho „logická“ spřízněnost se zakladatelem tohoto bývalého golfového letoviska Václavem Klánem. Vrtalo mi hlavou, proč jsem se o jejich příbuzenském vztahu nikde nedočetl a – jak jsem se přesvědčil později – nic o něm nevěděli ani golfový encyklopedista P. Sedlák, ani znalec místního prostředí T. Hradecký. Z prvoplánového omylu mne s jistotou vyvedlo až pečlivější studium pěkně rozvětveného genealogického stromu rodu „těch klánovických“ Klánů, kde jsem našeho Z. F. Klana vskutku nenašel. Byla to tedy jen iluze, která je tímto rozptýlena. Nebyl z Klánovic, ani tam – na rozdíl od jiných funkcionářů GCP – Švestky, Davida, Koželuha či Charváta – neměl vilu. Místem podnikání patřil do pražských Strašnic, golfovým domovem byl původně v Líšnici, později v Klánovicích… Jako golfista upadl Klan v zapomnění, ale – co bychom si nalhávali – podobně dopadla i řada jiných vedoucích funkcionářů Golf Clubu Praha, nejen ze závěrečné dekády jeho existence. V těchto dnech si připomínáme 90. výročí založení GCP (15. března 1926). Vzpomeňme při té příležitosti s úctou alespoň na poslední tři demokraticky zvolené prezidenty: Mikuláše hraběte z Bubna-Litic, který za okupace úspěšně čelil tlakům na poněmčení klubu, JUDr. Jaroslava Hilberta – prvního po osvobození republiky, či PhDr. Jana Skalického, který stačil za rok své „vlády“ v GCP ekonomicky dokonale uklidit, než jeho poúnoroví nástupci „zhasli“ – a po nich přišla potopa… Zvláštní a navzdory své různorodosti podobné osudy – ať už šlo o příslušníka nejstarší české šlechty a ministra zemědělství, solidního advokáta z umělecky zaměřené rodiny anebo kariérního diplomata, který loajálně plnil poslední úkol od svého celoživotního šéfa Jana Masaryka…

Společné foto na greenu 9 jamky (Tam vzadu bylo první hřiště Golf Clubu Praha Dnes je tam Nemocnice Homolka ) 

pohled na Nemocnici na Homolce z Terasy Golf Clubu Praha 

První foto s obrazem z Klánovické golfové golfové klubovny 

Odvoz s Bezbadopravou 

Nadace Hanuše Goldscheidera 

Golf Club Praha

Nadační soutěž na podporu Nadace Hanuše Goldscheidera

Nadace Hanuše Goldscheidera zajištuje finanční prostředky pro nákup golfového vybavení pro děti. Golfové kluby a podporu finančně znevýhodněných mladých golfistů

Při soutěži se vybralo 13 000 Kč

Odznak Slavie Golf

Dne 18. 03. 2026 jsem prohledával internet a našel jsem tento odznak Slavie Golf. Tak jsem si vzpomněl na Prokopa Sedláka, jak říkal, že hráči GCP přešli pod Slavii. Co si pamatuji tak to zařizovala matka Vladimíra Nováková Hradecká (Dadula ), která byla ve výboru s Jiřím Fürstem. Myslím, že byl tam i Hanuš Goldscheider (Goldy), který vždy říkával že je Spartaň a že je pod Slavii golf