Vladimíra Nováková Hradecká ( Dadula )
V třída Klánovice
Dívčí realné gymnázium Školských sester Praha 12 Korunní
Matčina třída v Realném gymnáium školských sester Praha 12 Korunní
Vladimira Nováková Hradecká ( Dadula)
Klánovictí kamarádi věděli že Vladimíra Nováková Hradecká ( Dadula ) byla dcerou Vladimíra a Karolíny Novákovi a sestřenici Lexi Batovce a Vladimíra a Josífka Chmelařovi. Narodila se 24. 2. 1925. od jara do podzimu chodila tady do školy a od podzimu do jara v Praze Na Vinohradech. Její prarodiče měli kožedělní podnik v Karlíně a vyráběli těsnění pod motory. Její otec ji tam dal jako mistrovou. V letech 1944 až 45 měla jít pracovat do Německa, ale otec ji dal do ČKD aby nemusela jít do Německa. V ČKD byla Totálně nasazená od roku 1944 až 1945. Studovala práva, ale nedodělala je, protože nechtěla dělat soudce z lidu, a tak si našla zaměstnání v Ústředním Ústavu Geologickým na Malostranském náměstí v Smiřickém paláci, kde je teď parlament. Tam byla jako zásobovač. Tam byla až do roku 1980 kdy odešla do Učňovského závodu na Harfu, kde byla až do své smrti a kam jsem přešel i já z družstva Dipra. Matka byla mojí šéfovou a dělali jsme ve skladu. Když zemřela tak se stěhovali do Horných Počernic ale i já jsem dal výpověď a zůstal jsem doma. V roce vždy jsou moje tři období kdy si na ní vzpomínám, a to je koncem února a začátek března kdy já mám svátek o prázdninách a o Vánocích. Za vše děkuji matce, že mě tahala sebou, a tak mám mnoho přátel a kamarádu po celé republice. Už i mám nové přátele v Klánovicích se kterými se potkávám na akcích, které fotím. Jak říkával Jiří Suchánek starší, Dadulo to je dobře že pořád taháš toho Tomáše do společnosti a tím se otrká a v životě se neztratí. Kam šla tak mě měla s sebou. A i mě zaúkolovala abych došel tam nebo tam a já jsem tam ochotně došel a vyřídil jsem to co chtěla
Totálně nasazení Češi, rok 1944
Již před vypuknutím druhé světové války panoval v Německu nedostatek pracovních sil, který byl řešen dovozem pracovníků z ciziny. Po vypuknutí války a vstupu milionů Němců do ozbrojených sil se tento problém vystupňoval; pod nacistickou vládu však upadlo obrovské množství příslušníků dalších evropských národů. Nacisté tedy zahájili nucený nábor pracovních sil v oblastech pod jejich kontrolou.
Během války tak muselo německému hospodářství nuceně sloužit až 13,5 milionu lidí; největší část tvořili obyvatelé Sovětského svazu, Poláci a Francouzi. Zejména v případě válečných zajatců a obecně pracovníků z východní Evropy byly podmínky obzvláště otřesné; jednalo se o otrokářský systém, jaký by si na počátku dvacátého století nikdo nedovedl ani představit. Fritz Sauckel (1894–1946) který byl od roku 1942 generálním zmocněncem pro nucené práce, byl po válce za svoji činnost popraven v Norimberku.
Mnozí Češi po okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 odcházeli pracovat do Německa dobrovolně, avšak po vypuknutí války a zahájení spojeneckých náletů se tento zájem o práci v německém průmyslu vytratil, zatímco německá potřeba pracovních sil s prodlužující se válkou jen stoupala. Tak bylo i v Protektorátu Čechy a Morava zavedeno totální nasazení, a to nařízením vlády č. 154/1942 Sb. ze 4. května 1942. Kdo se na výzvu nedostavil na pracovní úřad, čelil hrozbě pokuty až 100 000 korun, šesti měsíců vězení, případně oběma těmto sankcím.
Nejprve byli povoláni muži z ročníků 1921 a 1922. V dalších letech se požadavky okupantů stupňovaly, povolán byl i ročník 1918, včetně mladých žen. Totálnímu nasazení v Německu bylo možno se vyhnout ze zdravotních nebo rodinných důvodů. Sňatek představoval ochranu pouze na začátku, avšak narození dítěte i v pozdějších fázích války; v letech 1943–44 tak byla porodnost českého obyvatelstva rekordní. Na konci války byli v rámci tzv. Technische Nothilfe využíváni dokonce i septimáni a k budování zákopů byly zmobilizovány i ročníky 1927 a 1928.
Pracovní zařazení a životní podmínky Čechů na práci v Německu byly dosti variabilní. Někteří, kteří měli požadovanou odbornost, byli využíváni např. v nemocnicích nebo lékárnách, jiní zastávali místa kvalifikovaných dělníků. Velké množství lidí nalezlo uplatnění v zemědělství nebo při stavebních pracích. Mezi nejnebezpečnější patřila práce hasičů – zasahovali i v průběhu náletů a mezi jejich úkoly patřilo i zneškodňování nevybuchlých bomb. Ke konci války byli čeští totálně nasazení využíváni ke kopání zákopů v blízkosti fronty, a dotýkaly se jich tak i bezprostřední bojové operace. Stravování bývalo špatné a ubytovací podmínky byly dosti různorodé. Kdo měl velké štěstí, mohl bydlet u soukromníků. Většina totálně nasazených však živořila v nedostatečně vybavených táborech s ostrahou a tvrdou kázní.
Celkově lze říci, že z totálně nasazených na tom byli nejlépe příslušníci západoevropských národů. Češi na tom byli hůře, přesto však o poznání lépe než pracovníci z Polska nebo z východu, tj. ze sovětského území. Od roku 1943 byla značná část totálně nasazených přidělena do zaměstnání nikoli v Německu, ale v samotném Protektorátu – bylo to dáno stále intenzivnějším spojeneckým bombardováním a z toho vyplývajícím přesunem výroby na protektorátní území. Ze samotného Německa zpátky do Protektorátu prchaly tisíce totálně nasazených a velká část z nich unikla. V případě dopadení jim však, a neposlušným zaměstnancům obecně, hrozil pobyt v pracovně-výchovných táborech se sadistickým režimem a vysokou úmrtností.
Maximální odhady celkového počtu totálně nasazených Čechů hovoří o 640 000, z toho na tehdejším německém území pracovalo snad 355 000 až 450 000. Kolem 6 000 z nich zemřelo za války vinou nacistického zacházení, náletů nebo nemocí, desetitisíce dalších měly vinou válečných útrap fatálně podlomené zdraví. Nadaci pro odškodnění obětí nucených prací zřídila německá strana až roku 2000; tou dobou žilo ještě zhruba 1,66 milionu nuceně nasazených, z toho okolo osmdesáti tisíc Čechů