První tvrčí období v Československu

Profesor Václav Vojta se narodil 12.07.1917 v obci Mokrosuky v Čechách. V roce 1937 začal studovat medicínu na Karlově univerzitě v Praze. Odpromovat mohl z důvodu německé okupace teprve v roce 1947. V témže roce se začal specializovat na neurologii a dětskou neurologii.

Prof. dr. Václav Vojta

V letech 1948 až 1956 pracoval jako asistent u profesora Hennera na Neurologické klinice Karlovy Univerzity v Praze, od roku 1956 řídil oddělení dětské neurologie IV. kliniky lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Roku 1961 byl pověřen vedením fakultní polikliniky dětské neurologie v Praze.

Od roku 1968: Vojtovo působení v Německu / habilitace na Karlově univerzitě v Praze

Profesor Imhäuser, tehdejší primář Ortopedické univerzitní kliniky v Kolíně nad Rýnem, přizval na podzim roku 1968 profesora Vojtu jako vědeckého pracovníka na svoji kliniku a poskytl mu tak možnost dál rozpracovávat jeho studie a výzkum vývojové kineziologie a také vést diagnostické kurzy pro lékaře a vzdělávací kurzy pro fyzioterapeuty.

Na jaře roku 1975 přestoupil profesor Vojta do Dětského centra v Mnichově. Zde se stal zástupcem profesora Hellbrügga a vedoucím rehabilitačního oddělení. Po pádu komunistického režimu v Československu byl dr. Vojta habilitován na profesora dětské neurologie a rehabilitace na Karlově univerzitě v Praze. O 25 let dříve mu byla habilitace jako „politicky nespolehlivé osobě“ odepřena.
31.12.1995 odešel profesor Vojta z Dětského centra v Mnichově do důchodu, ale nadále v Mnichově působil jako vědec, lékař a učitel.
12. září 2000 profesor Vojta po krátké těžké nemoci zemřel.

Prof. Vojta při audienci u papeže Jana Pavla II.

Objevení reflexní lokomoce

Neurokineziologické vyšetřovací techniky vytvořené profesorem Vojtou – polohové testy a reflexologie – se dnes po celém světě používají pro časnou diagnostiku motorických vývojových poruch u kojenců a malých dětí. Jsou základem pro co nejčasnější zahájení terapie – i když ještě nelze klinicky rozeznat žádné konkrétní poruchy.

Fyzioterapeutický koncept vytvořený profesorem Vojtou a založený na reflexní lokomoci vznikl na základě jeho poznatků o vývoji držení těla a pohybů dítěte. Tato terapie se rozšířila po celém světě.

Profesor Vojta objevil základy reflexní lokomoce při svých pokusech najít možnou terapii pro dospívající pacienty se spastickou cerebrální parézou. Dnes se reflexní lokomoce s úspěchem používá u mnoha onemocnění v kojeneckém a dětském věku i u dospívajících a dospělých pacientů, např. u onemocnění jako  meningomyelokéla, periférní parézy, arthrogrypóza, skoliózy, dysplazie a luxace kyčlí, po zraněních lebky a mozku, u příčných lézí míšních a mnohých dalších.

Během své činnosti na fakultní neurologické klinice v Praze dostal profesor Vojta roku 1954 od tehdejšího přednosty kliniky profesora Hennera úkol, aby vytvořil pro nově založenou kliniku v severovýchodních Čechách terapii pro děti s CP. Právě tehdy objevil profesor Vojta základy terapie pro děti s cerebrální parézou. Prostřednictvím této terapie začal od roku 1959 vyvíjet Vojtův princip.

Ohlédneme-li se zpět, uvědomíme si, že terapie podle Vojty nebyla objevena náhodou a není ani založena na izolovaném nápadu. Naopak je výsledkem Vojtovy více než desetileté systematické práce založené na jeho neuvěřitelně přesném pozorovacím talentu, citu pro detail při rozeznávání komplexních lokomočních souvislostí a především na takřka nevyčerpatelném nadšení pro výzkum.

Na začátku profesor Vojta vypozoroval, že lze v určitých polohách těla ovlivněním ekvinozity nohy vyvolat kontrakci šíje a trupového svalstva a že lze naopak vědomým zvednutím hlavy zesílit napětí ekvinozity nohy.

Na základě toho pak prováděl v různých výchozích polohách pokusy s pohyby hlavy proti odporu a obdobné pokusy s osovým orgánem. Přitom překvapivě zjistil, že lze aktivovat svalové skupiny, které by jinak nebylo možné zaktivovat a že zejména děti s cerebrální parézou podrobené této terapii pak vykazovaly zlepšení rytmu chůze, držení těla a řečových schopností (!). Tyto první úspěchy ho povzbudily k dalšímu úsilí. Na základě svých zjištění zkoušel ovlivnit u dětí s CP často se vyskytující primitivní flekční držení pánve. Uvedl tyto dětské pacienty do polohy vkleče s nohama volně visícíma na hraně stolu. Při pokusu ovlivnit v této poloze reklinaci hlavy a dosáhnout reakce opory horních končetin pozoroval masivní reakce extenzorů šíje, rotaci hlavy, napřímení osového orgánu, kontrakci břišního svalstva atd.

Celá řada dalších pokusů v „poloze vkleče“ přivedla profesora Vojtu nakonec k objevení dalších komplexních svalových reakcí a především k poznání, že se mnohé z objevených pohybových komplexů vztahují k jednotnému kauzálnímu vrozenému (lokomočnímu) pohybovému modelu.

Vývoj terapie podle Vojty

Na základě  získaných zkušeností poté profesor Vojta objevil a během relativně krátké doby otestoval mnoho mechanismů k cílenému vyvolávání těchto vrozených pohybových modelů. Současně rozvíjel celou řadu rozhodujících představ k pohybovému vývoji a k pohybové analýze pohybu. Jejich použití umožňuje lépe analyzovat, naplánovat a vyhodnotit průběh terapie. Zároveň si Vojta vytvořil na základě neustálého zpracovávání velkého počtu zpráv o průběhu terapie představu o efektivitě a limitech svého konceptu.

I když se zpočátku zaměřoval na oblasti pediatrie, velmi záhy bylo možné první části terapeutického konceptu aplikovat i na neurologické problémy dospělých pacientů, u kterých dnes také s úspěchem aplikujeme Vojtovu terapii.
Zároveň se profesor Vojta prostřednictvím své terapie zasadil o další rozvoj diagnostiky pomocí polohových testů.

Polohové testy pro časnou diagnostiku vývojových poruch

Díky svému výzkumu rozšířil Vojta naše znalosti polohových testů a na tomto základě vytvořil koncepty pro ranou diagnostiku cerebrálně paretického ohrožení. Velmi významný je objev retardačního kvocientu při poruše posturální reaktivity. Je-li tato retardace harmonická, je nutné počítat s poruchou mentálního vývoje již v raném kojeneckém věku.

Prof. dr. Václav Vojta při terapii předčasně narozeného dítěte.

Neurokineziologická vyšetření podle Vojty umožňují nejen vyhodnocení posturální reaktivity pomocí polohových testů, ale i posouzení spontánní motoriky a vzpřimovacích mechanismů na pozadí posturální ontogeneze (posturální aktivita) a vyhodnocení dynamiky odeznívání neonatálních reflexů (primitivních reflexů).

Vojtova publikační a pedagogická činnost

Profesor Vojta publikoval během své kariéry v Československu a Německu více než 100 vědeckých prací a dvě rozsáhlejší monografie. Obě jeho učebnice, „Mozkové hybné poruchy v kojeneckém věku“ (7. přepracované a rozšířené vydání, Hippokrates Verlag, 2007) a „Vojtův princip“ vydaný společně s Anne Petersovou (třetí, kompletně přepracované a rozšířené vydání, Springer Verlag, 2007)vyšly v několika vydáních a byly přeloženy do mnoha jazyků.

Jeho práce iniciovaly vznik celé řady dalších vědeckých statí na celém světě. Vedle rozvoje diagnostiky v oblasti pediatrie a tvorby terapeutického konceptu se profesor Vojta věnoval i pedagogické činnosti.

Již před emigrací do Německa začal Vojta vytvářet systém dalšího vzdělávání pro lékaře a fyzioterapeuty. Od roku 1967 pořádal semináře pro lékaře na téma neuokinezilogická diagnostika a pro fyzioterapeuty semináře zaměřené na aplikaci terapie na základě vývojové kineziologie u kojenců, malých dětí, mladistvých a dospělých s pohybovými poruchami.

Obecně prospěšné sdružení Mezinárodní Vojtova společnost (IVG) se sídlem v Mnichově, kterému předsedal profesor Vojta až do své smrti, organizuje v Německu každoročně vzdělávací semináře pro lékaře, zaměřené na kineziologické a neurologické vyšetřovací techniky u novorozenců, kojenců a malých dětí. Kromě toho každý rok zajišťuje vzdělávání pro zhruba 150 fyzioterapeutů v oblasti terapie kojenců a dětí i terapie dospělých.

Ve všech kurzech se profesor Vojta aktivně podílel na výuce. Jeho charisma, autorita a odborné znalosti určovaly charakter kurzů a účastníci si z nich odnášeli intenzivní a nezapomenutelné zážitky.

Vedle kurzů v Německu hostoval profesor Vojta v mnoha zemích Evropy, Asie, Ameriky a Austrálie, kde přednášel a vedl kurzy. Vzdělávací kurzy podporoval nejen ve své původní vlasti, dnešní České republice, ale i v Nizozemsku, Rakousku, Španělsku, Norsku, Polsku, Koreji, Japonsku, Mexiku, Itálii, Argentině a Chile.

Vyznamenání

Roku 1974 byl profesor Vojta vyznamenán Cenou Heinricha Heineho, nejvyšším vyznamenáním Německé ortopedické společnosti (Deutsche Gesellschaft für Orthopedie). Roku 1979 mu propůjčil spolek Aktion Sonnenschein medaili „Společně růst“ („Miteinander wachsen“). Roku 1983 obdržel cenu Ernsta von Bergmanna za rozšiřující vzdělávání lékařů od Spolkové lékařské komory, roku 1990 Von Pfaundlerovu medaili od Profesního svazu dětských lékařů za vzdělávání dětských lékařů. Profesor Vojta byl nositelem Spolkového kříže zá zásluhy. Vysoká vyznamenání mu byla propůjčena v Japonsku a Koreji. Collegium Catholicum Medicinae v Soulu / Korea ho roku 1994 jmenovalo hostujícím profesorem. Od roku 1992 pravidelně přednášel až do konce života na „své“ Neurologické klinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde mu byla roku 1996 předána obnovená habilitace a byl jmenován mimořádným profesorem neurologie a dětské neurologie. V České republice byla prof. Vojtovi v říjnu 2000 posmrtně propůjčena prezidentem Václavem Havlem medaile Za zásluhy.