Dne 26. 01, 2025 jsem se náhodou koukal na Osvětim: Skryté stopy, Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Dnes ráno jsem našel od Alexander Goldscheider text o tom kdy jeho strýc Hanuš Goldscheide a můj kamarád, kterámu jsem dělal caddieho šel ten pochod smrti s bratrem Franškem přezili. Karel s otcem si vzali život a to tímže že se chytli toho plotu, který byl pod proudem.
80. výročí osvobození Auschwitzu
Text převzat z facebookového profiku Alxandera Goldscheidera
K dnešnímu 80. výročí osvobození Auschwitzu ještě jeden úryvek z rozsáhlé kapitoly o holocaustu v mých Cílených náhodách. I můj dnešní úryvek je rozsáhlý, neboť mi přijde účelné nezmiňovat se jen o hrůzách v Auschwitzu, ale dát vše do širšího kontextu. Cituji:
Můj strýc poskytl 26. října 1993 Anně Lorencové rozhovor v rámci série svědectví pro Židovské muzeum v Praze. Pro mne je přínosný už jen jako cenný zdroj rodinných informací, jiní se mohou dozvědět z první ruky, jak žila asimilovaná židovská rodina před válkou v Plzni, za války v koncentrácích a ti, kdo přežili, po ní. Honza vše vypráví svým typickým věcným stylem, fakticky, bez přehánění, bezprostředně a obdivuhodně bez emocí. O to je jeho výpověď přístupnější.
H. G.: Moje rodina pochází z Plzně a já jsem se v Plzni narodil. Byli jsme tři bratři. Já jsem prostřední, Karel byl ročník 1919 a František 1924. Z celé rodiny už žiji pouze já. Bratr Karel zahynul v Mauthausenu v roce 1942 a bratr František zemřel v roce 1991 ve Frankfurtu v Německu, kam emigroval v roce 1981, a je pohřben na židovském hřbitově v Praze. Byl známý jako filmový kritik a do poslední chvíle publikoval, většinou historii filmu i některé kulturní záležitosti z Terezína a koncentračních táborů. Můj otec byl obchodník v Plzni. Když v roce 1939 Němci obsadili naši druhou republiku a nastal protektorát, odešli jsme všichni tři bratři do Prahy, protože Plzeň byla malé město a byli jsme tam vlastně všichni pod dohledem. Bydleli jsme u svého strýce a pracovali všichni tři jako dělníci. Jinak to ani nešlo. Bratr František se učil rukavičkářem. Já jsem pracoval v tkalcovně, v prýmkárně ve Vysočanech, bratr Karel pracoval ve velimské továrně na čokoládu. Bohužel se oba moji bratři po určité době vrátili do Plzně. Já jediný jsem zůstal v Praze. Bratr Karel byl v roce 1940 zatčen spolu se skupinou plzeňských Židů jako rukojmí a myslím, že už v roce 1940 nebo začátkem roku 1941 byl s mým otcem a s tou skupinou plzeňských Židů vězněn v Malé pevnosti v Terezíně.
Tam byli až do počátku roku 1942, kdy byl celý transport plzeňských Židů převeden do Mauthausenu, kde všichni zahynuli, z této skupiny nikdo nezůstal naživu.
A. L.: Do jakých škol jste chodili?
H. G.: Všichni tři jsme chodili do klasického gymnázia v Plzni, naše rodina byla čistě česká, přestože naše matka se narodila ve Vídni a přijela do Plzně asi v roce 1916, kde poznala mého otce a v sedmnáctém roce se vzali. Otec pocházel z okolí Plzně a byli jsme čistě česky orientovaní. Nebyli jsme organizovaní v žádném česko-židovském spolku a chodili jsme všichni jenom do českých škol a taky doma se mluvilo pouze česky.
A. L.: A co z hlediska náboženského? Chodili jste na náboženství?
H. G.: Chodili jsme na náboženství, protože v té době to bylo trochu jinak, jak si pamatuji. V klasickém gymnáziu v Plzni měli katolíci vyučování během školní výuky a my jsme tu hodinu měli volno. Nejenom my, ale všichni, kteří nebyli katolíci, čili všichni nekatolíci měli volno. Nevím, jestli to bylo jednou týdně, to už si nepamatuji, ale většinou jsme ho trávili na fotbalovém hřišti. A my, kteří jsme byli židovského náboženství, jsme chodili na hodiny náboženství, ale ty byly mimo školu, ty neměly se školou nic společného. Už si nepamatuji, jestli to bylo v kostele, někde v Plzni jsme měli jednou týdně náboženskou výuku a náš učitel byl pan Reitzinger, myslím, že se tak jmenoval, ale hlavně vrchní rabín doktor Hoch byl náš učitel.
A. L.: Všichni chlapci jste měli bar micva?
H. G.: My dva starší jsme ještě měli, ale nejmladší bratr Franta už ne. To už v té době nešlo. Ale jinak všichni chlapci z plzeňských rodin bar micva měli. Vzájemně jsme se také navštěvovali.
A. L.: Chodili jste do synagogy, alespoň o Vysokých svátcích?
H. G.: Všichni jsme chodili na Vysoké svátky do synagogy. Pátky a soboty a podobné židovské svátky jsme nesvětili, sobota byl u nás normální den.
A. L.: Slavili jste Vánoce?
H. G.: Ano, Vánoce jsme slavili. Dokonce jsme byli organizovaní. V Plzni byl takový speciální útvar. Byli jsme všichni skauti, ale měli jsme židovský oddíl, kde byli jenom Židé. Ale byli jsme normálně ve Skautu předválečné Československé republiky. Možná že tam nebyli jenom Židé, ale byl to oddíl židovský. Naším vůdcem byl nějaký Honza Adel, měli velký obchod s hračkami, i většina rádců byli Židé. Byli jsme tak akceptováni, zúčastnili jsme se všech skautských slavností, jamboree apod.
A. L.: Vzpomínáte si, že byste se za první republiky setkal s nějakou formou antisemitismu? Nebo vaši rodiče?
H. G.: Ne, já jsem nikdy tyto problémy neměl a nemám je dodnes, přestože jsem dost společensky činný. Je možné, že za mými zády se to o mně říká, ale přímo jsem se s tím nesešel. Ani ve škole, což je kupodivu, protože za první republiky to nebylo nic divného.
A. L.: Když přišel Hitler, uvažovali rodiče o emigraci?
H. G.: My jsme neuvažovali, my jsme v té době byli ještě nedospělí a rodiče neuvažovali, nevím proč. Byla spousta těch, co o tom neuvažovali, a taky na to všichni doplatili, většina jich zahynula. Ale nevím, jestli možnosti byly takové, aby se každý mohl vystěhovat. Tak jednoduché to zase nebylo. My jsme v zahraničí neměli žádné příbuzné. Měli jsme příbuzné mé matky, ale ti na tom nebyli o mnoho lépe. Ale pak v roce 1939 se vystěhovali do Ameriky. Takže možnost tady byla, ale moji rodiče o tom neuvažovali. V roce 1939 skončila moje studia maturitou na obchodní akademii v Plzni, tam dostudoval taky můj bratr Karel. Nejmladší bratr František bohužel dostudovat nemohl. V té době už nebylo pro Židy možné studovat na středních školách. Jak už jsem řekl, odstěhovali jsme se do Prahy, kde jsme všichni pracovali, a moji bratři se vrátili domů. Já jsem v Praze zůstal, protože jsem tady měl poměrně hodně přátel. V té době jsem měl v Praze hodně známých, ale poměrně málo z židovského prostředí. Protože jsem dlouhá léta i v Plzni byl všude tam, kde se dělala jazzová muzika, tak jsem se už v té době seznámil v Praze se židovskými jazzmany, jako byl Fricek Weiss, Franta Goldschmied, Fredy Mautner, Vily Werfel a celá ta parta, která pak založila v Terezíně ty slavné Ghetto-Swingers. Právě v té době jsem se už dobře znal s Frantou Goldschmiedem-Horským a Frickem Weissem a bydleli jsme pak v Terezíně společně. To uvádím proto, že když jsem přijel do Terezína s AK I, tak jsem tam skoro nikoho neznal. Vlastně až s AK II přijeli právě ti moji kamarádi – Franta Goldschmied, Fricek Weiss a ostatní. A samozřejmě že jsme se hned dali dohromady. Nejdřív jsem bydlel po různých kasárnách, já sám jako AK I jsem bydlel v Sudetských kasárnách a pracoval jsem v kuchyni. Později, když byli z Terezína vyklizeni čeští občané a Terezín už byl pouze židovský, tak byla možnost bydlet v různých domech na ulicích L a Q, už nevím, jak se to všechno jmenovalo. Já jsem měl pokoj dohromady s Weissem a Goldschmiedem. Fricek Weiss byl vedoucí osobností hudby v Terezíně. Byl vůdčí jazzový element, ale pak i ti další, co přijeli – Wolfi Lederer, Meyer a Sattler a další, takže se pak vytvořila poměrně velká skupina hudebníků.
Já, přestože jsem v té době byl spíše začátečník, jsem však byl jedním z mála, který si do Terezína přivezl klarinet, ale ten jsem ovšem hned věnoval Frickovi Weissovi, protože ten byl vlastně ze všech těch muzikantů na nejvyšší úrovni.
To byl náš začátek v Terezíně, kde jsem byl až do roku 1943. Později přijeli plzeňskými transporty moje matka a bratr František. Otec a bratr Karel byli, jak už jsem řekl, na Malé pevnosti. Jednou jsem je viděl při nějaké příležitosti, když nakládali něco na náklaďák, a to bylo vlastně jedinkrát, kdy jsem otce ještě viděl. Můj život v Terezíně – možná že se to bude zdát neuvěřitelné – ale my jsme tam měli tak výbornou partu mladých lidí, že všechny ty ostatní nepříjemné věci, ty smrti, ti ubozí lidé, co přijížděli…, ne že by se nás to netýkalo, to se samozřejmě týkalo všech, ale my jsme ta léta Terezíně nějak docela dobře přežívali. Nevím jak ostatní, ale my jsme se bavili.
A. L.: Vy jste stále pracoval v kuchyni, nedělal jste muziku profesionálně?
H. G.: Ne, já jsem dělal v kuchyni. Muzika se dělala nejdřív načerno, po půdách, a teprve později, když se to hodilo esesákům, tak to bylo oficiální. Když byla zřízena kavárna, tak kapela Ghetto-Swingers hrála zcela oficiálně. Bylo to myslím spíš pro Červený kříž a pro svět, aby se ukázalo, jak se Židům v tomhle koncentračním táboře dobře vede. Takže to nebyla skutečnost, to bylo předstírání něčeho. Já jsem v té kapele nehrál, ale byl jsem s ní neustále ve styku a všeho jsem se zúčastňoval, protože to byli moji nejlepší přátelé. Když pak přijela moje matka a mladší bratr František plzeňským transportem, tak jsem se samozřejmě mohl o ně postarat, protože my jako členové Ak transportu jsme měli určité, nechci říct výhody, ale měli jsme možnosti. Neměli jsme být transportováni dál a rodinní příslušníci měli zůstat v Terezíně, což dost dlouho vydrželo. Až do roku 1943, kdy celý zbytek naší rodiny – já, můj bratr a matka jsme byli zařazeni do transportu do Osvětimi. Byl to prosincový transport 1943 čili druhý, předtím už byl zářijový transport.
A. L.: Takže jste přišli do rodinného tábora v Birkenau.
H. G.: Přišli jsme do rodinného tábora. Byli jsme taková parta, přestože jak Fricek Weiss, tak Franta Goldschmied zůstali ještě v Terezíně a jeli až v roce 1944. Nevím, jakým způsobem se to vybíralo. My jsme byli v prosinci 1943 zařazeni do transportu do Osvětimi a tam už ty možnosti jako kuchyň apod. nebyly.
A. L.: Měl jste tušení nebo slyšel jste předtím někdy něco
H. G.: Ne.
A. L.: Takže jste jeli úplně do neznáma?
H. G.: Jeli jsme do něčeho, o čem jsme nevěděli, neznali. Člověk musí být svým způsobem fatalista, věřit v osud a myslet si, že jede vždycky do něčeho lepšího. V tomto případě to nebylo lepší, Terezín byl proti tomu podstatně lepší. Ale jak je vidět, i Osvětim se dala přežít. Není nás moc, ale někteří jsme přežili. Tábor Osvětim byl velice špatný. Nebudu se pouštět do detailů, protože těch možností přijít do plynu bylo velmi mnoho. Já sám jsem byl jednou zařazen do takového transportu a nevím jak – boží vnuknutí – prostě jsem tam nešel.
A. L.: Byl jste s bratrem?
H. G.: Byli jsme pohromadě.
A. L.: Stále? Co se stalo s matkou?
H. G.: Matka byla také s námi, ale byla na jiném baráku. My jsme byli s bratrem společně na baráku č. 10, jestli se nemýlím, tam, kde řádil jako blockältester Hutter, to byl kamarád v Terezíně, ale v Osvětimi, pokud jsem se k němu hlásil, tak mi dal hned pár facek. Tam jsme vlastně poprvé viděli, co dokáže lágr udělat s lidmi, o kterých jsme si mysleli, že jsou přátelé. Ty tři měsíce, nebo jak dlouho tam byli před námi, z nich udělaly, nevím, jak bych to nazval, prostě nebyli to kamarádi. Speciálně ti, co měli funkce – kápa, blockältestra apod. Je to trošku smutná historie, že tam najednou přišel člověk, který si myslel, že je mezi svými, a nebyl. Chovali se hrozně. Nemohu to pochopit – dodnes ne. Nemohu pochopit, jaká změna se stala s Hutterem, s Müllerem, který znal i mého otce, protože byl taky Plzeňák. Prostě ti lidé se zbláznili. Chovali se k nám tak, jako kdyby nás nikdy nebyli viděli.
A. L.: Vy jste vlastně byli svědky konce zářijového transportu, vzpomínáte si na něco z toho?
H. G.: Ano, já jsem byl dokonce svědkem těch prvních poprav v Terezíně. A pak přípravy na Lidice.
A. L.: K tomu byste se ještě měl vrátit.
H. G.: Raději ne.
A. L.: V Lidicích jste sám taky byl?
H. G.: Ne, zase jsem se z toho nějak vykroutil, mladí byli vždycky někam nahnáni. Já jsem se zúčastnil jenom těch poprav, které byly hrozné. Ale my jsme nevěděli, stavěli jsme šibenice, ale nevěděli jsme pro koho. Tam jsem se taky setkal s tím notorickým katem Fischerem, s kterým jsem se setkal už předtím, který mě celou dobu pronásledoval, ale nakonec mi nic neudělal. Já jsem ho znal, už když přišel do Terezína, nevím už, kterým transportem, a topil v kuchyni. To bylo jeho první. Už tenkrát to byl strašný člověk. Druhé moje setkání s ním bylo tenkrát, když se dobrovolně přihlásil k pověšení těch sedmi nebo osmi mladých mužů.
A. L.: V té první skupině bylo devět mužů a pak byla ještě jedna další.
H. G.: To si nepamatuju, pamatuju si na tu první skupinu, protože jsem tam byl nahnaný. Byli jsme tam, nevím, kdo všechno a co kdo stavěl. Moje poslední zážitky s Fischerem byly v Birkenau, kde byl kápem a trochu si na mě zasedl, protože já – zase trochu z té muzikantské historie – jsem měl možnost dostat se na blok, kde byla moje matka, snad to byl blok 2 nebo 1, a tam se někdy konaly hudební produkce. Jenže když mě Fischer uviděl, tak za mnou přišel s holí a hnal mě přes celý lágr. Takže když jsem mohl, tak jsem se mu raději vyhnul. […]
Jinak Osvětim samozřejmě, tam to bylo velice špatné. Těžko je to vysvětlit někomu, kdo tam nebyl. Ale my jsme měli zase dobrou partu, celá ta parta z Terezína se držela pohromadě.
A. L.: V Birkenau jste také pracoval?
H. G.: My jsme tam nepracovali. Někteří pracovali, ale my jsme byli každé ráno nahnáni na apel a pak jsme nosili kameny. Ráno na jednu stranu a odpoledne zpátky, takže tomu nemohu říkat práce. Ale bylo to velice namáhavé a nemělo to smysl. Hlavně: i namáhavá práce, pokud má smysl, tak se snad dá dělat, ale nesmyslná práce unavuje víc. My jsme ještě s bratrem Františkem vystupovali po večerech na Krankenbau. On byl v tomto ohledu nadanější, měli jsme různé výstupy, on přednášel básně, možná že jsme i zpívali, takže jsme vyfasovali ještě jednu takovou tu polívku navíc. […]
Zažili jsme likvidaci zářijového transportu a během našeho pobytu přišel ještě další transport z Terezína, bylo to myslím v květnu. V té době přišli naši přátelé a myslím, že si už nemohou tak naříkat jako my, že jsme se jim jako „staří mazáci“ nesnažili pomoci. Nevím, jestli všichni, ale já mluvím ze své zkušenosti, myslím si, že jejich příchod byl podstatně lépe zorganizován. A pak jsme všichni prošli selekcí a nevím už, jestli to bylo v září, kdy jsem byl s bratrem Františkem a se všemi přáteli zařazen do transportu, který byl poslán do Německa, do Schwarzheide. Tam, kde byl taky Jirka Lom a jiní. Matka také prošla selekcí a byla někde se ženami, nevím přesně kde, ale byly v několika táborech. My jsme pak přišli do Schwarzheide, tam byla těžká, namáhavá práce, byl tam těžký život. Ale bylo to tak trošku lepší než v Osvětimi, byl to pracovní tábor, nebyla to Osvětim. Měl jsem zase štěstí, že jsem byl na jednom pokoji s dobrou partou, a to je vždycky to nejlepší, co může člověk ve špatných dobách mít.
***
Na kompilační fotce níže je můj strýc v náručí své mámy Serafiny, 2x spolu se svými bratry, tj. mým tátou a v Mauthausenu zavražděným Karlem, se svou ženou, mou tetičkou Dagmarou, s Lady Abrahams, uprostřed je cenná karta z Terezína vyjmenovávající Ghetto-Swingers, a dole vpravo snad ještě cennější, docela jinak, fotka dětí, kterým můj strýček, poválečný organizátor golfu v Česku, umožnil hrát golf. Goldscheiderova ulice v Motole je pojmenovaná po něm.
Zítra bude už 80. výročí osvobození Auschwitzu. Anglické televizní stanice se mu věnují po celý víkend, ještě stále zbývají hrstky těch, kdo přežili a žijí dodnes, a tak se je snaží zpovídat. Přeživší se shodují ve smutných průsečících: desetiletí nebyli schopni o ničem mluvit, než v nich převládlo přesvědčení, že je to zapotřebí, kdyby jen proto, aby se nic podobného neopakovalo – a teď s hrůzou nabývají pocitu, že je svět bohužel nepoučitelný.
Ani můj táta, ani strýc Honza se mnou nikdy o Auschwitzu nemluvili. Táta mi to sliboval, až jednou dorostu, zemřel v mých čtyřiceti a asi jsem nikdy dostatečně nedorostl. Až můj strýc, když jsme se, aniž bychom to byli tušili, viděli naposled v životě, v mých padesáti, pronesl pár vět, které mi změnily náhled na nejen jeho přístup k životu, ale i zcela nezávisle mých dalších příbuzných i na můj vlastní. Honza, moje babička, můj dědeček, prateta Elsa s manželem, pár dalších prastrýců s rodinami, ti všichni věřili, že všechno přežijí a vlastně až na Hanuše neváhali vzít osud do rukou a emigrovat, což je zachránilo. Myslím, že i slavná odpověď Arnošta Lustiga na otázku, jak dokázal Auschwitz přežít, byla příliš lakonická a jemně provokativní, neboť jsem dobře znal jeho mimořádnou životní sílu.
„Jednoduše: zabili místo mne někoho jiného.“
Nebudu tuto úvahu nicméně dál rozvádět a uvedu jednu celou kapitolu ze svých Cílených náhod, kde na poslední setkání se strýčkem vzpomínám. K zítřejšímu výročí je opravdu relevantní. Jen dodám, že v začátku nemluvím o plzeňských Borech jako o čtvrti jeho rodné Plzně, kde je dnes mimo jiné Goldscheiderova ulice, ale o pověstné věznici, kde byl Honza v 50. letech vězněn za svůj postoj vůči režimu, v němž jeho židovský původ hrál tristně i tehdy nemalou roli. V té samé věznici záhadně zemřel těsně před svým propuštěním i níže zmíněný manžel tátovy sestřenice Růženky.
MŮJ STRÝC HONZA – MENSCH!
Růženčina dcera Jana, o šest let starší než já, při svých hořkých vzpomínkách na osud svého táty vždy obdivuje odhodlanost a nezměrný optimismus mého strýčka Honzy, jemuž tetička Dagmar vozila na Bory nejen přilepšení stravy, ale také učebnice španělštiny, kterou se tam začal učit. Předpokládám, že k tomu měl španělsky znalého spoluvězně, protože dobře vím, jak se už v Osvětimi – v továrně na smrt, kde z milionu tří set tisíc internovaných bylo vyvražděno milion sto tisíc – podobně učil do svého dalšího života anglicky.
„Když nás tehdy v prosinci 1943 vyklopili v Auschwitzu na rampě, bylo mi hned jasné, oč jde. Ale já taky naprosto jasně věděl, že já to přežiju, že mě nedostanou,“ byla jeho poslední slova před standardním rozloučením „Tak ahoj, Sašingr“ v roce 2000, kdy jsem ho potkal v Praze před naším domem v Rybné. Nepřišlo mi na mysl, že už ho nikdy neuvidím a budou to pro mne jeho poslední, nezapomenutelná slova. O půl roku později 28. února 2001 zemřel.
Inspiroval ho k nim můj soused Viktor Leiner, bydlící ve vedlejším domě s prádelnou, kam náš Honza chodíval. Připojil se k nám, jako bychom snad všichni měli předem domluvenou schůzku. Netušil jsem, že byl za války pro změnu sousedem Honzy a táty v Terezíně i v Osvětimi. Krátce zavzpomínali a pogratulovali si, jak je to dávno – a stále jsou tady!
Viktora Leinera jsem potkal znovu po Honzově smrti a přiznal se mu, že jsem neměl potuchy o jejich společné anabázi.
„Já znal dobře jak Honzu, tak vašeho tátu, byli jsme spolu v Terezíně i v Auschwitzu. Váš strýc byl opravdový, jak se říká, Mensch!“ použil německé slovo, které přešlo do jidiš jako nejvyšší možný kompliment pro člověka s integritou, seriózního, lidského, nápomocného.
„To rád slyším, vím a těší mě, jak byl vždy všude oblíbený,“ poděkoval jsem. „Jak jste tenkrát při našem setkání odešel, tak se se mnou rozloučil větou, jak si byl po příjezdu do Auschwitzu jistý, že to vše přežije.“
„Honza byl vždycky frajer,“ uznal s obdivem pan Leiner. „Když jsme při jednom apelu stáli hodiny v ledové zimě, požádal kolemjdoucího nácka, aby nás nechali vrátit se do baráků. Ten vytáhnul pistoli, aby ho namístě zastřelil, a Honza mu dokázal říci něco, že pistoli zastrčil, jen ho párkrát vší silou praštil – a všechny nás pustil zpět ‚domů‘.“
„To je jedna z mála věcí, co jsem slyšel i od táty.“
„To si člověk zapamatuje. Honza s tátou šli před osvobozením Auschwitzu do Schwarzheide u Drážďan, celkem to bylo snad tisíc lidí. Když se blížila Rudá armáda i tam, tak Němci ze Schwarzheide odlifrovali část lidí do Sachsenhausenu, to byl vlastně hlavní tábor, nad Berlínem. Říká se, že měli štěstí, protože už tam Němcům došel plyn, ale pokud vím, tak půlka jich tam stejně zemřela. Zbytek, asi šest set lidí, poslali pěšky zpátky do Terezína, pochodem smrti. Hodně jich cestou zařvalo – to asi všechno víte, ne? Asi taky víte, že nebýt Honzy, tak tu se mnou nestojíte…?“
„Něco z toho znám, ale ani od táty, ani přímo od Honzy. Vím, že vyšli 19. dubna, první den urazili pětatřicet kilometrů, vyšlo jich šest set, sto cestou zahynulo, ke konci je rozdělili na dvě skupiny a do Terezína jich došlo dvě stě pětasedmdesát. Honza se zmiňuje v rozhovoru pro Židovské muzeum, že pěšky šli až do Varnsdorfu, odkud jeli dále vlakem, ale to snad bylo ještě horší. Táta už na tom byl hodně špatně, Honza byl starší, měl na konci více sil a tátu zachránil, když ho držel v lijáku v otevřeném vagonu nad vodou, aby se neutopil…“
„Aha, tak vy to opravdu úplně celý neznáte,“ zarazil se pan Leiner. „A chcete to vůbec vědět?“
„No určitě, jestli mohu!“
„Ve Varnsdorfu, to byla ještě Německá říše, narvali 5. května ty, co tam dokázali dojít skoro tři sta kilometrů pěšky, do dobytčích vagonů. Prožili v nich skoro dva dny a dvě noci, protože většinu času stáli v České Lípě. No, prožili… Ono lilo a lilo, museli celou dobu stát, ti silnější pomáhali slabším, ale když dojeli do České Lípy, tak už ve vagonech stejně leželo dost mrtvých. Ty tam pohřbili někde v lese, to je další hrozný příběh, někteří prý ještě žili. Zbylí jeli dál, do Litoměřic. Váš Honza už nebyl s tátou pokupě, a když tam dorazil, tak se hned ptal po Frantovi. Bylo mu řečeno, že leží někde ve vagonu mrtvý. Honza ho letěl hledat, už ve tmě, a našel tátu naštěstí jen polomrtvého, ještě dejchal. Do Terezína se museli nějak doškobrtat pěšky, váš táta nebyl jediný, kdo na tom byl zle, donesli mezi sebou nakonec několik polomrtvých i mrtvých, když tam 7. května dorazili. Všude se píše, že tam byli 8. května osvobozeni, ale všichni ti náckové, co tam za války hlídali, sami před Rudou armádou utekli. I ti dozorci, co je tam vedli a předtím na pochodu vraždili, najednou na úplným konci zmizeli, už nepřešli most přes Ohři, co dělil tehdejší Německou říši od protektorátu. Za mostem čekal Červený kříž, co už měl v té době Terezín po kontrolou…
Ani můj táta, ani strýc Honza se mnou nikdy o Auschwitzu nemluvili. Táta mi to sliboval, až jednou dorostu, zemřel v mých čtyřiceti a asi jsem nikdy dostatečně nedorostl. Až můj strýc, když jsme se, aniž bychom to byli tušili, viděli naposled v životě, v mých padesáti, pronesl pár vět, které mi změnily náhled na nejen jeho přístup k životu, ale i zcela nezávisle mých dalších příbuzných i na můj vlastní. Honza, moje babička, můj dědeček, prateta Elsa s manželem, pár dalších prastrýců s rodinami, ti všichni věřili, že všechno přežijí a vlastně až na Hanuše neváhali vzít osud do rukou a emigrovat, což je zachránilo. Myslím, že i slavná odpověď Arnošta Lustiga na otázku, jak dokázal Auschwitz přežít, byla příliš lakonická a jemně provokativní, neboť jsem dobře znal jeho mimořádnou životní sílu.
„Jednoduše: zabili místo mne někoho jiného.“
Nebudu tuto úvahu nicméně dál rozvádět a uvedu jednu celou kapitolu ze svých Cílených náhod, kde na poslední setkání se strýčkem vzpomínám. K zítřejšímu výročí je opravdu relevantní. Jen dodám, že v začátku nemluvím o plzeňských Borech jako o čtvrti jeho rodné Plzně, kde je dnes mimo jiné Goldscheiderova ulice, ale o pověstné věznici, kde byl Honza v 50. letech vězněn za svůj postoj vůči režimu, v němž jeho židovský původ hrál tristně i tehdy nemalou roli. V té samé věznici záhadně zemřel těsně před svým propuštěním i níže zmíněný manžel tátovy sestřenice Růženky.
MŮJ STRÝC HONZA – MENSCH!
Růženčina dcera Jana, o šest let starší než já, při svých hořkých vzpomínkách na osud svého táty vždy obdivuje odhodlanost a nezměrný optimismus mého strýčka Honzy, jemuž tetička Dagmar vozila na Bory nejen přilepšení stravy, ale také učebnice španělštiny, kterou se tam začal učit. Předpokládám, že k tomu měl španělsky znalého spoluvězně, protože dobře vím, jak se už v Osvětimi – v továrně na smrt, kde z milionu tří set tisíc internovaných bylo vyvražděno milion sto tisíc – podobně učil do svého dalšího života anglicky.
„Když nás tehdy v prosinci 1943 vyklopili v Auschwitzu na rampě, bylo mi hned jasné, oč jde. Ale já taky naprosto jasně věděl, že já to přežiju, že mě nedostanou,“ byla jeho poslední slova před standardním rozloučením „Tak ahoj, Sašingr“ v roce 2000, kdy jsem ho potkal v Praze před naším domem v Rybné. Nepřišlo mi na mysl, že už ho nikdy neuvidím a budou to pro mne jeho poslední, nezapomenutelná slova. O půl roku později 28. února 2001 zemřel.
Inspiroval ho k nim můj soused Viktor Leiner, bydlící ve vedlejším domě s prádelnou, kam náš Honza chodíval. Připojil se k nám, jako bychom snad všichni měli předem domluvenou schůzku. Netušil jsem, že byl za války pro změnu sousedem Honzy a táty v Terezíně i v Osvětimi. Krátce zavzpomínali a pogratulovali si, jak je to dávno – a stále jsou tady!
Viktora Leinera jsem potkal znovu po Honzově smrti a přiznal se mu, že jsem neměl potuchy o jejich společné anabázi.
„Já znal dobře jak Honzu, tak vašeho tátu, byli jsme spolu v Terezíně i v Auschwitzu. Váš strýc byl opravdový, jak se říká, Mensch!“ použil německé slovo, které přešlo do jidiš jako nejvyšší možný kompliment pro člověka s integritou, seriózního, lidského, nápomocného.
„To rád slyším, vím a těší mě, jak byl vždy všude oblíbený,“ poděkoval jsem. „Jak jste tenkrát při našem setkání odešel, tak se se mnou rozloučil větou, jak si byl po příjezdu do Auschwitzu jistý, že to vše přežije.“
„Honza byl vždycky frajer,“ uznal s obdivem pan Leiner. „Když jsme při jednom apelu stáli hodiny v ledové zimě, požádal kolemjdoucího nácka, aby nás nechali vrátit se do baráků. Ten vytáhnul pistoli, aby ho namístě zastřelil, a Honza mu dokázal říci něco, že pistoli zastrčil, jen ho párkrát vší silou praštil – a všechny nás pustil zpět ‚domů‘.“
„To je jedna z mála věcí, co jsem slyšel i od táty.“
„To si člověk zapamatuje. Honza s tátou šli před osvobozením Auschwitzu do Schwarzheide u Drážďan, celkem to bylo snad tisíc lidí. Když se blížila Rudá armáda i tam, tak Němci ze Schwarzheide odlifrovali část lidí do Sachsenhausenu, to byl vlastně hlavní tábor, nad Berlínem. Říká se, že měli štěstí, protože už tam Němcům došel plyn, ale pokud vím, tak půlka jich tam stejně zemřela. Zbytek, asi šest set lidí, poslali pěšky zpátky do Terezína, pochodem smrti. Hodně jich cestou zařvalo – to asi všechno víte, ne? Asi taky víte, že nebýt Honzy, tak tu se mnou nestojíte…?“
„Něco z toho znám, ale ani od táty, ani přímo od Honzy. Vím, že vyšli 19. dubna, první den urazili pětatřicet kilometrů, vyšlo jich šest set, sto cestou zahynulo, ke konci je rozdělili na dvě skupiny a do Terezína jich došlo dvě stě pětasedmdesát. Honza se zmiňuje v rozhovoru pro Židovské muzeum, že pěšky šli až do Varnsdorfu, odkud jeli dále vlakem, ale to snad bylo ještě horší. Táta už na tom byl hodně špatně, Honza byl starší, měl na konci více sil a tátu zachránil, když ho držel v lijáku v otevřeném vagonu nad vodou, aby se neutopil…“
„Aha, tak vy to opravdu úplně celý neznáte,“ zarazil se pan Leiner. „A chcete to vůbec vědět?“
„No určitě, jestli mohu!“
„Ve Varnsdorfu, to byla ještě Německá říše, narvali 5. května ty, co tam dokázali dojít skoro tři sta kilometrů pěšky, do dobytčích vagonů. Prožili v nich skoro dva dny a dvě noci, protože většinu času stáli v České Lípě. No, prožili… Ono lilo a lilo, museli celou dobu stát, ti silnější pomáhali slabším, ale když dojeli do České Lípy, tak už ve vagonech stejně leželo dost mrtvých. Ty tam pohřbili někde v lese, to je další hrozný příběh, někteří prý ještě žili. Zbylí jeli dál, do Litoměřic. Váš Honza už nebyl s tátou pokupě, a když tam dorazil, tak se hned ptal po Frantovi. Bylo mu řečeno, že leží někde ve vagonu mrtvý. Honza ho letěl hledat, už ve tmě, a našel tátu naštěstí jen polomrtvého, ještě dejchal. Do Terezína se museli nějak doškobrtat pěšky, váš táta nebyl jediný, kdo na tom byl zle, donesli mezi sebou nakonec několik polomrtvých i mrtvých, když tam 7. května dorazili. Všude se píše, že tam byli 8. května osvobozeni, ale všichni ti náckové, co tam za války hlídali, sami před Rudou armádou utekli. I ti dozorci, co je tam vedli a předtím na pochodu vraždili, najednou na úplným konci zmizeli, už nepřešli most přes Ohři, co dělil tehdejší Německou říši od protektorátu. Za mostem čekal Červený kříž, co už měl v té době Terezín po kontrolou…
Hanuš Goldscheider na golfu v Mariánských Lázních mezi děvčaty
Hanuš Goldscheider
František Goldscheider
Lady Luisa Abrahams rozhovor
